Sedmidenní válka o Těšínsko jitří emoce až do současnosti

Vypuknutí konfliktu bezprostředně předcházelo československé ultimátum zaslané 21. ledna 1919.

Polské nároky na území o rozloze 2282 kilometrů čtverečních, na kterém žilo přes 400.000 lidí, vycházely z etnického složení, více než polovina obyvatelstva uvedla při sčítání v roce 1910 jako svůj „obcovací“ jazyk polštinu. Československo pak opíralo svůj nárok o historické právo, Těšínsko bylo totiž již od 14. století součástí zemí Koruny české, a mělo i vážné strategické důvody. Kromě zdejších bohatých ložisek uhlí tudy vedlo důležité železniční spojení na Slovensko.

Po rozpadu Rakouska-Uherska na Těšínsku vznikl vedle českého i polský národní výbor, který prohlásil zdejší území za součást Polska. V noci na 1. listopadu 1918 pak do kraje přišli polští vojáci. Ve snaze alespoň částečně uklidnit situaci se v listopadu 1918 oba národní výbory dohodly na prozatímním rozdělení Těšínska. Podle dohody velká většina území připadla Polsku, což ale československá strana vnímala jako dlouhodobě nepřijatelné řešení.

Situace eskalovala na začátku roku 1919, když se Polsko v rozporu s dohodou rozhodlo uspořádat volby i ve Varšavou kontrolované části Těšínska. Pro československé představitele byla tato aktivita nepřijatelná a když Poláci trvali na svém, rozhodla se pražská vláda pro vojenský zásah. Ministerstvo obrany nejprve 19. ledna vydalo rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska a o dva dny později Československo vyzvalo Polsko, aby se stáhlo z Těšínska.

Požadovaná reakce ale nepřišla, a tak 23. ledna dostal velící polský generál Franciszek Latinik ultimátum nové, tentokrát jen dvouhodinové, podle kterého měl vyklidit oblast až k řece Bělé. „Těšínsko nevyklidíme, a budeme se bránit do poslední kapky krve!“ odpověděl Latinik během jednání na těšínském zámku podplukovníkovi Josefu Šnejdárkovi, který vedl československé jednotky. Ty tvořili legionáři z Francie, doplněné armádními složkami a praporem dobrovolníků z Bohumína a Orlové.

Československé vojenské síly měly od počátku převahu, i díky tomu, že velkou část polské armády zaměstnávaly boje se sovětským Ruskem na východě. Ještě prvního dne bojů obsadili Šnejdárkovi vojáci území od Bohumína až po Karvinou, o den později byla zabrána Karviná a všechny doly. Těšín byl obsazen bez boje 27. ledna a Poláci ustoupili za Vislu. Obě vojska se zastavila u Skočova, kde na nátlak západních mocností v noci na 31. ledna československá vojska zastavila bojové akce.

Bilancí války bylo 53 mrtvých (jiné údaje hovoří o 44) a 124 raněných na československé straně, na polské straně padlo 92 vojáků a 855 bylo raněno. Mezi bojujícími státy bylo podepsáno příměří a 26. února 1919 se československá vojska stáhla na demarkační linii stanovenou v Paříži. O rozdělení Těšínska pak bylo definitivně rozhodnuto v červenci 1920. Vytyčení nové hranice bralo v úvahu spíše ekonomické argumenty - železnice zůstala na čs. území, stejně jako uhelná pánev.

Spokojen však nebyl nikdo a obě strany toto rozhodnutí chápaly jako křivdu. V říjnu 1938, poté co československá vláda přijala mnichovský diktát, připadlo Těšínsko opět Polsku a následně se po jeho napadení stalo součástí nacistického Německa. Po druhé světové válce se hranice vrátily do předmnichovské podoby, československo-polský spor o Těšínsko však ukončila až smlouva podepsaná ve Varšavě 13. června 1958, která začala platit v únoru 1959.

Sedmidenní konflikt mezi Československem a Polskem ale i po sto letech vyvolává emoce. Polští historici například poukazují na údajné krutosti českých vojáků a surové popravy zajatců, odporu vyvolala na podzim 2012 mezi některými Poláky i instalace pomníčku Josefa Šnejdárka. U Bystřice nad Olší jej vybudovala Československá obec legionářská, opakovaně jej ale poničili neznámí vandalové.