O tom, že se život ve své mikroskopické podobě vrátil do oblasti kráteru Chicxulub relativně krátce po samotném impaktu, a tedy jeho vzniku, jsme již psali. Šlo ale pouze o předběžné poznatky, které nebyly zdaleka kompletní a ucelené.
Nyní spatřila světlo světa konečně i odborná studie, která na základě podrobného výzkumu vrtných vzorků z předloňské expedice nad kráter samotný přichází s fascinujícími údaji o této nepředstavitelné katastrofě a jejích následcích.
O efektech samotného dopadu jsem zde pojednal již mnohokrát, jak dlouho ale trvalo, než se ve zdevastovaném prostředí obřího kráteru o průměru kolem 200 kilometrů a původní hloubce zhruba 20 kilometrů obnovily jednoduché ekosystémy s primitivními organismy?
Christopher Lowery z Univerzity v Texasu, jeden z hlavních spoluautorů nové studie zveřejněné časopisem Nature konstatuje, že stopy života se na vzorcích objevují již pouhých několik let po dopadu. Netrvalo tedy ani desetiletí, než se jednoduché formy života v kráteru objevily a do 30 tisíc let po dopadu zde byl již poměrně vzkvétající ekosystém. Jde o neobvyklé zjištění, protože návrat k „normálním“ podmínkám byl i na mnoha odlehlých místech paradoxně mnohem pomalejší a navíc se nepředpokládalo, že by v místě dopadu zejména vinou přítomnosti velkého množství toxických kovů mohly organismy dlouhodobě přežívat.
Vědci dříve odhadovali, že první stabilní ekosystémy se v tomto místě mohly objevit nejdříve zhruba stovky tisíciletí až několik málo milionů let po samotném impaktu. Nové údaje tedy ukazují, že život se dokáže zničenému prostředí přizpůsobit nečekaně rychle a osídlovat tedy i skutečně velmi zpustošené lokality. Samozřejmě, ne všichni závěry přijímají, objevily se i skeptické názory, podle kterých může jít o chybu, či špatnou interpretaci dat, ale to k vědě patří.
Důkazy o přítomnosti života v kráteru mají podobu především jednobuněčných řas a planktonu, mezi nimi i druhu s krásně nevyslovitelným jménem Parvularugoglobigerina eugubina, proslaveného již výzkumem geologa Waltera Alvareze na konci 70. let minulého století v Itálii (který vedl k objevu kosmické příčiny vymírání na konci křídy).
Našly se však i fosilní stopy chodbiček v substrátu, které patřily větším mnohobuněčným organismům. I ty zřejmě osídlily nehostinné podmínky kráteru relativně rychle po jeho vzniku. (Nehostinné není nadsázka: prostředí bylo silně toxické a teplota hornin v dutině kráteru údajně neklesla pod zhruba 300 °C po dobu nejméně 100 tisíc let.)
Snímek mikroskopického zástupce planktonu, dnes již slavný druh P. eugubina. Právě tito drobní dírkonošci (foraminifery) patřily k prvním pionýrům, usazujícím se v prostředí zdevastované části budoucího Mexického zálivu. Exemplář na snímku byl objeven ve vrtech expedice 364, která proběhla na jaře roku 2016.
Lowery uvedl, že úplně první stopy života ve vrtných jádrech se objevují ve vrstvě značící pouhé dva až tři roky po impaktu. Šlo přitom právě o dávné chodbičky jakýchsi kroužkovců či malých korýšů. Pouhých 30 tisíciletí po dopadu již vznikaly vrstvy s výraznou biodiverzitou drobných organismů, na něž zřejmě troficky navazovala celá společenstva větších mořských tvorů. Zajímavé je, že na mnoha jiných místech světa, od severního Atlantiku po Antarktidu, trval návrat k této vyšší druhové rozmanitosti asi desetkrát déle (objevuje se až zhruba 300 tisíc let po impaktu).
Pro rekonstrukci těchto událostí museli vědci analyzovat zhruba 130 metrů vrtného sloupce, přičemž zvláštní pozornost věnovali asi 75 centimetrům z vrstvy, označující usazování materiálu prakticky ihned po události. S vysokou mírou přesnosti tedy mohou rekonstruovat vývoj mořského dna kráteru v řádu pouhých dnů až let po impaktu K-Pg.
Na potvrzení fascinujících zjištění plynoucích z nového výzkumu si budeme muset ještě chvíli počkat, již nyní ale představují zajímavý základ pro podnětnou debatu o tom, jakou podobu vlastně měla katastrofa na konci křídy v lokálním i globálním měřítku.
Text vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
