Válka, která se nekonala. S čím jsme se nebránili v září 1938

Všeobecná mobilizace z podzimu 1938 se stala v českém národním povědomí v podstatě posledním světlým okamžikem před dlouhým sestupem do temnoty Mnichova, okupace a kolaborace. Její praktické důsledky jsou z dnešního pohledu v podstatě nulové, ve své době byla ovšem poměrně působivou přehlídkou připravenosti Československa a jeho armády k obraně. Co jsme tehdy světu mohli ukázat?

Základní strategie československé armády proti Německu byla obranná. Byla založena především na několika sice stále ne zcela dokončených, ale přesto mohutných liniích opevnění, která měla pomoci kompenzovat početní nevýhodu československé armády.

Podle původních plánů mělo být základem obrany stálé těžké opevnění postavené podle upravených francouzských vzorů. Z finančních i časových důvodů bylo nakonec vybudováno pouze na nejdůležitější severní frontě. Plán výstavby, tzv. Husárkův konečný program (podle divizního generála Husárka, tehdejšího šéfa Ředitelství opevňovací prací, čili ŘOP) nakonec předpokládal, že podobných těžkých objektů vznikne více než 1 200, ale v září 1938 rozhodně nebyl systém připraven k boji. Například tzv. „dělostřelecké tvrze“ nebyly v době mobilizace vůbec vyzbrojeny.

Nedostatečně rychlý postup budování těžkého opevnění nakonec vedl ke zvýšení podpory pro stavbu opevnění lehkého, tedy především takzvaných „řopíků“ (oficiálně „lehké opevnění vzor 37“). Malé pevnůstky, kterých se nakonec postavilo více než devět tisíc, byly určeny k boční palbě. Byly vybaveny pouze kulometnou výstrojí, ale pro postupující německou pěchotu by představovaly i tak zřejmě poměrně nebezpečnou překážku. „Řopíky“ ovšem nebyly stavěny tak, aby odolali útoků dobře koordinované pěchoty, především zblízka. Pro jejich osádky byla nezbytná spolupráce s dalšími jednotkami, které by dokázaly posádku pevnůstek krýt. 

Takto viděl most přes Vltavu v roce 1938 čs. kulometník z řopíku č. 64, typ A-160 zesílený.

Významnou roli by tedy sehrála především pěchota. Ta československá bojovala velmi podobnými zbraněmi jako její pravděpodobný německý protějšek. I její hlavní zbraň, opakovací puška vz. 24 vycházela z německé pušky Mauser M98, která byla zase hlavní zbraní německé armády. Stejně jako u německých jednotek i v československé armádě hlavní část palebné síly obstarávaly kulomety a ani v tomto ohledu její jednotky za soupeřem nezaostávaly. Citelně ovšem chybělo protitankové vybavení.

Dalo se ovšem předpokládat, že protitankový boj by mohlo do značné míry převzít československé dělostřelectvo, především to lehké (tedy zbraně s rážemi od 80 do 100 milimetrů). Dělostřelectvo československé armády sice vycházelo především z tradic 1. světové války, kdy byl hlavním úkolem lehčích kusů boj proti pěchotě nepřítele, ovšem slabé pancíře německých tanků tehdejší doby by pro ně asi nepředstavovaly zásadní problém. Otázkou je, jak by se československá armáda vyrovnala s pohyblivým německým polním dělostřelectvem, jehož nový přístup ztělesňoval především lehké pěchotní dělo vz. 18 s ráží 75 mm.

Ještě diskutabilnější byl přínos i naší „pýchy“: těžkého dělostřelectva. Československo v roce 1938 mělo třetí nejmocnější těžké dělostřelectvo v Evropě, včetně mohutných moždířů ráže 305 milimetrů. Velká část na pohled působivé československé těžké artilerie měla sloužit jako záloha pro nejohroženější úseky fronty, ale vzhledem k velmi nízké úrovni motorizace by zřejmě jen těžko v praxi dokázala reagovat na rychlé změny na bojišti.

Nevýhodu by snad mohlo vyvážit vhodně vybavené a organizované bombardovací letectvo, ale v tomto ohledu jsme měli co dohánět. S výjimkou zhruba 60 v SSSR zakoupených B.71 (tj. Tupolev SB-2) jsme neměli stroje, které by měly i jen teoretickou naději úspěšně napadat nepřítele za denního světla.

V případě stíhačů nebyla situace o mnoho lepší. Po špatných zkušenostech s jednoplošníky Avia ve 20. letech se československé letectvo orientovalo výhradně na dvojplošníky. V době mobilizace už ovšem začalo být bolestně jasné, že v souboji mezi obratností dvojplošníků a rychlostí jednoplošníků jednoznačně vítězí druhá z možností. Náš jediný stíhací letoun té doby, Avia B.534, měl maximální rychlost o několik desítek kilometrů nižší než zmíněný bombardér B.71. I když se stroj postupně vylepšoval a působil s ojedinělými úspěchy i v dalším průběhu války, německé převaze by odolávali piloti na těchto strojích jen obtížně.

Pro někoho možná překvapivě ovšem Čechoslováci příliš nezaostávali ve zbrani, která se stala později symbolem německých úspěchů ve 2. světové válce, tedy v tancích. Pravdou je, že na obou stranách tehdy stály tanky, či spíše tančíky, z dnešního pohledu velmi primitivní. Ty československé se s německými mohly směle srovnávat (a nebýt pro první republiku nijak neobvyklé korupce, možná by byla situace ještě o něco lepší). Jak by to bylo s úrovní jejich taktického nasazení, už je otázkou jinou.

Na tu se odpověď nikdy nedozvíme, rozhodně však víme, že organizačně proběhla samotná mobilizace poměrně hladce a bez potíží. Československé ozbrojené síly během ní ukázaly, že jsou schopny uvést poměrně rychle do zbraně velký počet mužů a výzbroje, a to dokonce i v Sudetech. I tam narukovalo podle místa 30 až 70 procent německých mužů.

I tak bylo ovšem postavení Československé republiky nezáviděníhodné. Díky obsazení Rakouska bylo obklíčení téměř dokonalé a spojenců bylo pomálu. Maďarsko se stalo spojencem Německa, Polsko s ním uzavřelo dohodu o neútočení, která se ukázala být cárem papíru až o rok později, a naši západní spojenci se chtěli (mimo jiného) vyhnout opakování španělské občanské války ve středu Evropy. Krize tedy nakonec skončila velmi rychle, ale její konec znamenal začátek rychlého konce první Československé republiky.