„Dnes“ málem začala druhá světová válka. Hitlera zabrzdil strach z Britů

Na jaře 1939 vypracovalo nejvyšší velení německé armády (OKH, Oberkommando des Heeres) plán útoku na Polsko, který dostal krycí název Fall Weiß. Léto ubíhalo týden za týdnem a skoro už byl nejvyšší čas k zahájení do té doby největšího Hitlerova dobrodružství, chtěl-li vše stihnout za pěkného letního počasí, které je pro rychlou manévrovou válku zpravidla nejvýhodnější. A tak 23. srpna Hitler rozhodl, že útok bude zahájen v sobotu 26. srpna v čase 4:30 hodin ráno.

Jenže co se nestalo... V pátek 25. srpna 1939, dva dny po paktu Ribbentrop-Molotov, v Londýně podepsali hrabě Edward Raczynski, polský velvyslanec ve Velké Británii, a britský ministr zahraničí Lord Halifax smlouvu o vzájemné pomoci mezi oběma státy. Ta mimo jiné zavazovala Velkou Británii pomoci Polsku v případě jeho napadení Německem. Obecně samozřejmě zavazovala oba signatářské státy pomoci tomu druhému v případě napadení jakoukoliv třetí stranou.

4 fotografie

Když se Hitler o britsko-polské dohodě dozvěděl, zaváhal z obav, co by mohli Britové po německém napadení Polska podniknout, a útok plánovaný na následující den odvolal.

A sešlo se toho víc. Hitlera rozladila i odpověď Mussoliniho na otázku, zda Itálie půjde do války po boku s Německem. Kladnou odpověď si duce podmiňoval nehorázně velkými dodávkami zbraní a materiálu, na to však Německo nemělo volné kapacity a zdroje. Ale ono stejně s tou Itálií nebylo o co stát, jenže to tehdy ještě nikdo netušil.

Po odvolání útoku nastala velice prekérní situace. Pozemní jednotky určené pro válku s Polskem už byly ve výchozích pozicích, nebo tam směřovaly, a jednotky letecké čekaly rozmístěné na polních letištích. Přicházel večer den mínus první a do okamžiku zahájení původně plánovaného útoku zbývaly hodiny. Rozkaz o odvolání útoku musel dojít včas ke všem jednotkám.

A zde je ta správná chvíle prozradit, že mezi půlnocí a hodinou H zahájení hlavního útoku byly naplánovány na několika místech akce malých úderných jednotek. Ty měly obsadit některé strategické body v těsné blízkosti hranic (jednalo se především o objekty důležité pro vedení logistických operací), které by mohli ustupující Poláci vyhodit do povětří a zamezit tak jejich následnému využití postupujícím agresorem.

Asi na třech místech se Němcům nepodařilo své úderné oddíly zastavit. Nejznámějším německo-polským střetem z 26. srpna 1939 se stal tzv. Jablunkovský incident. Někdy se proto také říká, že první výstřely druhé světové války padly v Mostech u Jablunkova.

Jablunkovský incident

Mosty u Jablunkova leží ve Slezsku (Moravskoslezský kraj) při hranici se Slovenskem a do Polska to je, co by kamenem dohodil. Jsou poslední železniční stanicí před slovenskou hranicí na strategickém železničním tahu Bohumín – Čadca, spojujícím Ostravsko se Slovenskem. Už dávno před válkou zde byla trať dvoukolejná.

Mezi stanicí Mosty u Jablunkova a Slovenskem se na této trati nacházely dva paralelní jednokolejné tunely, každý o délce přesahující 600 metrů (v historicky nedávné době byl jeden z tunelů přestavěn na dvoukolejný a ten druhý svou primární funkci ztratil). Oblast, kde Mosty i tunely leží, se nazývá Jablunkovský průsmyk.

Po Mnichovu, když Československu Poláci zabrali Těšínsko, ocitly se i Mosty u Jablunkova v Polsku. Němci při plánování svého útoku vedli v patrnosti význam zdejší tratě, ta představovala důležitou dopravní tepnu pro vojenské transporty. Především tunely museli obsadit těsně před samotným zahájením války, aby je obránci nestihli vyhodit do vzduchu (správněji tedy pomocí výbušnin zasypat).

Akce k obsazení tunelů a stanice Mosty u Jablunkova měla probíhat pod taktovkou vojenské rozvědky a kontrarozvědky Abwehr, resp. pod jejím II. oddělením, které se zabývalo diverzními akcemi a sabotážemi, a kterému velel rakouský aristokrat generálmajor Erwin von Lahousen. Jako zajímavost můžeme uvést, že Lahousen společně s šéfem Abwehru admirálem Canarisem sdílel protinacistické smýšlení, které se odrazilo i v jejich aktivitách. Canaris byl měsíc před koncem války popraven a Lahousen stejné exekuci unikl díky nasazení na východní frontě, kde utrpěl těžké zranění při dělostřelecké palbě.

Místo Lahousena a Canarise je však v tuto chvíli důležitý samotný velitel akce, poručík v záloze Hans-Albrecht Herzner.

Do hry dále vstoupila sabotérská skupina Kampforganisation Jablunkau (KOJ). Skupinu tvořili dobrovolnici z řad německé menšiny, případně sympatizanti Německa, a většina z nich předtím uprchla ze Slezska na slovenskou stranu. Jejich kápem byl Heinrich Knoppek, než se zvrhnul, byl snad neškodným učitelem.

Z členů KOJ si Herzner vybral asi třicet nejschopnějších a z těchto jedinců vytvořil speciální oddíl. S pomocí agentů Abwehru VC 2333 z Berlína a VC 2301 z Ostravy je během července cvičil na samotnou akci. Není snad třeba dodávat, že místní záškodníci se nestali zaměstnanci Abwehru.

A pak přišel 25. srpen, následujícího dne chtěl Hitler napadnout Polsko. Jenže, jak už víme, útok se odkládá.

Herznerova úderná skupina už si to mířila od Čadce ke státním hranicím. Nebylo sil ji zastavit, ani vyslaný lehký pozorovací letoun skupinu nenašel.

Během akce měl navíc - podle některých zdrojů - „úderníky“ podporovat oddíl Hlinkovy gardy z Čadce o síle asi stovky mužů. Ti nakonec do akce nešli, pravděpodobně informaci a zrušení útoku plánovaného na 26. srpna obdrželi.

Kvůli bloudění ve tmě dorazil oddíl na stanici Mosty 26. srpna až kolem třetí hodiny ráno, tj. asi s hodinovým zpožděním. Do tmavé noci se začala ozývat střelba. Tunely bráněné polskými vojáky se však obsadit nepodařilo. Čas ubíhal a na diverzanty se usmálo sluníčko. Těm však do smíchu moc nebylo, očekávaný příchod německé armády se stále nekonal. Nakonec Herzner a jeho muži ustoupili s nepořízenou zpět na Slovensko.

Celá akce si vyžádala pouze dva zraněné záškodníky, ztráty na životech neměla ani jedna strana. Ještě 26. srpna se delegace německých důstojníků na místě Polákům omluvila celý incident svedla na soukromou akci vedenou jedním šíleným horlivcem.

Když potom skutečně prvního září válka začala, Němci už se nesnažili jablunkovské tunely předem zajistit, neboť správně předpokládali, že si na takovou akci dají Poláci o to větší pozor. Ti pak při ústupu nálože v tunelech odpálili a trať tak na dlouhé měsíce vyřadili z provozu.