Facebookových matek přibývá. Jsou sebestředné, hledají cestu ze samoty

„Nic proti sociálním sítím. Pomáhají nám najít práci i prodat služby či zboží. Získat různé tipy na výlety i recepty, spojit se s kamarádkou, která se vdala na Nový Zéland. A také se pochlubit svým dítětem. Tomu se rovněž nedá nic vyčítat. Na co jiného než na potomky je člověk pyšný,“ říká psycholožka Jana Markvartová.

Právě přes své děti jsme na reakce okolí nejcitlivější. Jenže hranice mezi hrdostí, že náš Honzík sjel na lyžích kopec ve čtyřech letech jako blesk, a ztrátou soudnosti je tenká. Přitakávání, chválení, obdiv a pozornost jsou podle psycholožky návykové. Zvlášť když má taková matka v realitě mateřské dovolené pocit, že najednou nikoho nezajímá a nikdo nedoceňuje její nasazení.

Potřeba neustálého potvrzování „jsi skvělá matka, když máš tak skvělé děti“ je jako droga. Občas nahraná fotka se postupem času změní v tapetování, kde kvantita nahrazuje nedostatek nápadů. Všední běžný život není zrovna nabitý strhujícími událostmi. A fakt, že se naše báječné dítě příšerně vztekalo v samoobsluze, nebo že jsme ječely na partnera, jak jsme na všechno pořád samy, se k image úspěšné ženy nehodí.

Na dovolené také nejsme věčně a umět popsat banální a stereotypní okamžiky tak, aby ostatní bavilo si o nich číst, neumí každý. A tak se u řady žen sociální sítě zvrhávají ve veřejné fotoalbum na téma „naše Adinka už má první zoubek, už udělala bobeček do nočníku, už udělala první krok...“.

Má to jeden háček. Pro komunitu chlubících se facebookových žen je typická sebestřednost. Chtějí vyprávět hlavně o sobě a svých dětech, sbírat lajky pro sebe. Ostatní jsou jim ukradení. Fotky sice nikoho moc nezajímají, ale stává se z nich oboustranně výhodný obchod – ty mi dáš lajk, tak já tobě taky.

O matce samotné navíc tyto exhibice vypovídají dvě věci. Jednak, že ji mateřství nejspíš neuspokojuje tak, jak prezentuje. A jednak, že nemá o čem mluvit, ale drak Facebooku je nenasytný a chceme-li si udržet pozornost, je třeba ho krmit a krmit a krmit.

Cesta ze samoty, ale...

Znovu opakujeme, že sociální sítě vůbec nejsou špatné. Pro maminky na mateřské, lidi, kteří hledají zaměstnání, pro všechny, kteří jsou z různých důvodů dočasně nebo dlouhodoběji izolováni od ostatních, je to požehnání. Brána ven z osamělosti. Popovídají si, najdou povzbuzení, ukojí přirozenou potřebu kontaktu.

To vše je prospěšné, dokud se sledování všeho, co se kde šustne, a komentování kdejakého příspěvku nestane požíračem času na úkor dítěte.

Nejmenovaná dětská psycholožka, která nechce, aby ji potrefené matky „rozsápaly“, k tomu podotýká: „Máme tu generaci žen, které si raději hodinu chatují o tom, jak si s dítětem správně povídat, místo toho, aby si s ním tu hodinu skutečně povídaly! Jako by být jen máma, která nepózuje s dítětem v plavkách na Bali, nebo nepředvádí světu jeho krásu, bylo málo.“

Jsme facebookové matky? Jak to poznáme? • Kontrola Facebooku (či jiných sociálních sítí) a počtu lajků je to první, čím den začínáme. • Jsme nervózní, když se nemůžeme kdykoliv na síť připojit. • Když si poctivě sečteme, kolik času denně trávíme sledováním nebo kontrolou aktualizací, a vyjde nám víc než 40 minut. Práce se nepočítá. • Neumíme si vůbec představit, že bychom celý den ani jednou nezkontrolovaly, co se na sítích děje. • Vysoký počet lajků a obdivných komentářů v nás vzbuzuje euforii, nízký počet skleslost a nervozitu. • Máme potřebu krmit sítě nějakým příspěvkem každý den, i když jde o naprosté banality. • Už si ani nepamatujeme, kdy jsme s dítětem vyrazily na výlet nebo nějakou akci, aniž bychom okamžitě zvěčňovaly společné chvíle na internetu. • U jakékoliv činnosti nám v hlavě jede: „Tohle by byl super příspěvek na Facebook.“ • Čas, kdy se najatá chůva nebo babička stará o dítě, nevyužíváme k odpočinku, úklidu či přivýdělku, ale strávíme ho na sociálních sítích.

Leoš nám zavařil

Jako by to nestačilo,všichni denně posloucháme zkazky o nadpozemských výdělcích youtuberů a influencerů, kteří si za to, že se nechají vyfotit s kelímkem zmrzliny, vezmou od firmy šedesát tisíc. Aby jim někdo dobře zaplatil, stačí tak málo: ulovit dostatečný počet sledujících. Takový Leoš Mareš je na sociálních sítích oslavován jako král milionových výdělků.

A tak si řada matek na mateřské, ale i mimo ni zdůvodňuje svoje vysedávání u internetu tím, že zadělávají rodině na slušný byznys. Jednou je to všechno bude královsky živit a o to víc pak budou mít času pro rodinu. 

Neuvědomují si, že sotva se rozkřiklo, jak se dá na sítích vydělávat, vrhly se na tuto činnost statisíce lidí a obrátit na sebe pozornost je čím dál obtížnější. A také, že když dva dělají totéž, není to totéž. Aby firmy někomu ochotně platily desetitisíce, znamená lovení dušiček aspoň zpočátku pěknou řeholi.

A také – jako u každé činnosti – talent vycítit, co davy zaujme. Leoš nebyl před vpádem na sociální sítě bezejmenná mamina a teď je tu navíc konkurence nejmladší generace, která už ve virtuální realitě vyrůstala. Spousta youtuberů naopak od své původní práce utíká. Přestalo je bavit být otroky sledovanosti a nemít žádné soukromí, protože všechno, co se trochu hodí na sítě, se musí zveřejnit.

Matky neznalé reality a obchodních zákonitostí tak nepozorovaně prošvihnou dětství svých potomků a nic za to nezískají. Svět s nakašírovanými, pečlivě vybranými fotkami a detailně promyšlenými příspěvky se sice tváří jako život v celé své bezprostřednosti, ale s přirozeností nemá nic společného. Navíc je velmi krutý.

Pokud bereme sítě jako hru a máme jasně oddělené hranice, co je náš osobní život a co propagace třeba e-shopu, který jsme si během mateřské založily, proč ne. Jenže běda dítěti, jehož rodičům začnou oba světy splývat. Moment, kdy jsme ochotni kvůli zisku prodat ze svého soukromí úplně všechno, snadno přehlédneme. Těžko pak plakat nad rozlitým mlékem, protože co se jednou ocitne na internetu, to nelze vzít zpět.

Dvacet minut stačí

Pokud vám teď trochu trne šíje a neochotně si připouštíte, že pomyslnou hranici možná překračujete, uklidněte se. Stejný problém má dnes spousta lidí a podobně jako řada kuřáků dokázala zatočit s cigaretami, lze se odtrhnout i od sítí. Důležité je, že si to uvědomujete.

75 % českých rodičů sdílí fotografie svých dětí na sociálních sítích. Zdroj: výzkum projektu E-bezpečí

Co vám napoví, že už balancujete nad propastí závislosti? Zkuste si denně vyhradit na svoje rejdění po internetu a sítích dohromady dvacet minut. Ani víc, ani méně. Během takové doby se dá pohodlně zkontrolovat, kde kdo co vyvěsil, i napsat vlastní příspěvky a komentáře. Vaše potřeba bude ukojena a zbude vám spousta času.

Jenže na co vlastně? Zkuste si vzpomenout, co jste dělala, než si vás sítě podmanily. Pokuste si to napsat na papír. Možná přijdete na to, že problém je prostě v tom, že se nedovedete sami zabavit. Pak na tom můžete začít pracovat. Život totiž běží ne online, ale přímo okolo vás. Pro své dítě jste nejdůležitější člověk na světě. A když mu neukážete krásy a pestrost reality vy, tak kdo jiný?