Městečko postavené filmaři vydrželo celá desetiletí, podívejte se

Prvními, kdo objevili krásy zdejší přírody, byli indiáni z kmene Chumash. Následovali objevitelé, inkvizitoři a dobrodruzi z celého světa. V roce 1923 tady majitelé slavného studia Paramount zakoupili pozemky o rozloze jedenáct čtverečních kilometrů.

Filmaři na nich postavili spoustu dekorací, od repliky části San Franciska až po přechodná obydlí zlatokopů. Exteriéry po úpravách pózovaly jako města Tombstone v Arizoně, Dodge City v Kansasu a dokonce si zahrály i v příběhu Toma Sawyera v Missouri.

Klasický dům s verandou a krbovým komínem

Dekorace zde postavené představovaly Čínu z třináctého století, koloniální Salem, francouzské vesnice a řady dalších místních i zahraničních obydlí po celém světě.

Dnes však v kopcích nad Los Angeles zůstal jen původní Paramount ranč. Městečko postavené pro filmaře je dnes zajímavým oživením Národního parku založeného v roce 1978 v pohoří Santa Monica. Jde o největší chráněnou městskou přírodní oblast na světě o rozloze 153 075 akrů . Park je skoro celý rok prázdný a vstup do něj i do městečka je navíc zadarmo.

Replika kovbojského městečka v něm byla vystavěná tak, aby zapadala do okolní přírody, vyhovovala filmové produkci a požadavkům kameramanů na celodenní světlo. Nebylo to jednoduché. K dalším požadavkům tvůrců totiž patřila touha po dokonalých záběrech a snadném přístupu na scénu.

33 fotografií

Z ekonomických důvodů proto filmaři své dekorace stavěli menší a rozptýlenější, než byla skutečná kovbojská města, která v originálech nepostrádala smog, zápach, stísněnost a prach v létě, bahno na jaře a na podzim.

Westerny stále táhnou

Málokteré náměty v minulosti vzrušovaly diváky v kinech po celém světě víc než příběhy kovbojů. Nedá se zapomenout na jejich vrchol ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, kdy plátna kin ovládaly klasické westerny jako Red River s Johnem Waynem nebo Oscarem oceněný výkon Garyho Coopera ve snímku V pravé poledne.

Momentálně se tomuto žánru akčních příběhů v Hollywoodu příliš nedaří. To ale neznamená, že se nevrátí. Ve vzkříšení věří i současné superhvězdy, jako například Kevin Costner. S nadšením nedávno během tiskové konference vysvětloval: „Není žádným tajemstvím, že miluji westerny. Vyrůstal jsem na nich a věřím, že až bude správná doba, nejméně jeden budu režírovat a s chutí si v něm zahraji.“

Podobně tento žánr miluje i Johnny Depp: „Mým cílem je natočit film, který bude zajímat nejenom Američany, ale celý svět.“ Nevzdávají se ani producent Jerry Bruckenheimer a režisér Gore Verbinski, a to i přes divácký propadák snímku Osamělý jezdec.

Dvoupatrové domy bývaly v menšině, ostatní výšku „doháněly“ pomocí vysokých štítů.

Známá je láska Clinta Eastwooda a především Quentina Tarantina ke „spaghetti westernům“. Kovbojka Tarantina byla po řadě problémů konečně nedávno uvedená na plátna kin s titulem Osm hrozných. Jde o část trilogie, kterou tvůrce věnoval westernům. K těm předcházejícím patří Hanebný pancharti a Nespoutaný Django.

Jak se zde opravdu žilo

První osídlenci západu Ameriky dávali před designem přednost účelnosti v interiérech i exteriérech. Použité přírodní materiály zahrnovaly dřevo, hlínu a kámen. Uvnitř obydlí vládly slamníky, jednoduché židle a stoly. Kuchyně a koupelny byly podřízeny jen krbu, peci a kbelíkům studené vody. Petrolejky a louče byly po setmění hlavním osvětlením.

Architektura staveb od kostelíků přes policejní stanice, věznice, banky a hospody až po dvoupodlažní hotely a soukromá obydlí byla ve své době přezdívaná jako kultura designu „bez budoucnosti“.

Kvalita budov proto odpovídala jejich dočasnému využití. Dokonalejší stavby se objevily až po požárech a přírodních katastrofách, pokud místní obyvatelé nabyli pocitu, že se místo může stát trvalým životním zdrojem.

Dobrodruzi, kteří se odvážili jít na Západ v období 1860 až 1900, odstartovali nostalgický sen, ze kterého vznikl v Hollywoodu kovbojský filmový žánr a populární literatura „Západu“ (rodokapsy), které se staly základem mýtů a legend.

Některé domy v městečku mívaly i verandy.

Koncepce dekorací historických západních městeček a jejich vzezření mají s realitou společnou jen typickou infrastrukturu rovných ulic v čele s hlavní třídou. K ní patří hliněně cesty a typické dřevostavby s falešným průčelím.

Tento design se stal klasikou, která dodnes zkrášluje po celé Americe i jinak nezajímavé stavby s vyčuhujícími trámy. Ty byly navíc ve své době nejenom nosnou částí konstrukcí, ale měly i svůj praktický úkol: dobře se na nich věšeli padouši.