Na paruku se středně dlouhým střihem přijde zhruba 250 gramů pravých vlasů. Jejich cena se pohybuje kolem devíti tisíc korun, záleží na kvalitě, barvě, původu a dodavateli. Vlásenkářky stráví nad výrobou jedné civilní paruky několik týdnů. Vlas po vlasu poutkují, tedy provlékají takzvanou monturou, předem ušitým podkladem z tylu. Cena za celou paruku se tak může pohybovat od patnácti tisíc výše. Pravé vlasy jsou drahé a práce vlásenkářek náročná.
„Musíte mít obrovskou trpělivost a kus talentu. Vyrobit paruku například pro čerta není takový problém jako vyrobit krásnou paruku pro herce do filmu nebo divadla, kde vlasy musí vypadat přirozeně,“ popisuje Michaela Sedliská, vedoucí maskérny v Národním divadle v Praze.
Jak uvádí další vlásenkáři, důležité je znát směry růstu vlasů a tomu přizpůsobit i svou práci. Pokud by vlas provlékli obráceně, paruka by se po několika nošeních zcuchala a byla by na vyhození.
V současnosti hrají civilní paruky čím dál důležitější roli například pro lidi, kteří kvůli nemoci či následné léčbě přišli o vlasy. Dříve však byla vlásenkařina určena především pro divadlo. Na to později navázal film. Paruky dotvářely charakter postavy, byly součástí kostýmu. A ručně vyráběné kusy na míru hrály nezastupitelnou roli nejen při vytváření historických účesů.
Právě divadla schopné vlásenkářky stále hledají. „Není o to zájem, naše vlásenkářská dílna má stále vypsané výběrové řízení. Nikdo u toho moc nevydrží,“ dodává Sedliská.
Problém s hledáním vlásenkářek přiznává i Jarmila Kamínková z pražského Hudebního divadla Karlín. Vlásenkařinou se živí již 62 let. „Za tu dobu jsem narazila jen na čtyři lidi, co se to pořádně naučili a vydrželi u toho,“ komentuje Kamínková, které prošlo rukama přes tisíc paruk. Svou práci má ráda. Na některá představení vyrobí v dílně se svými kolegy až 100 paruk. O ty je potřeba se starat – prát a česat, když je potřeba, tak opravit.
Čerstvě vystudovaní vlásenkáři ale podle ní nemají pro práci zapálení a potřebné zkušenosti. „Vlásenkář musí umět přenést míry člověka na dřevěnou hlavu, na které se paruka připravuje. To je základ a je to trochu složité,“ říká Kamínková.
Ze středoškolského oboru vlásenkář-maskér míří většina absolventek, chlapců je málo, do soukromé dílny nebo do filmového průmyslu, které jsou z finančního hlediska lukrativnější. A chtějí především líčit, ne vyrábět paruky. „Učím od roku 2000 a za tu dobu jsem na denním studiu narazila na minimální počet studentů, kteří by šli cíleně studovat tento obor, aby mohli dělat jenom vlásenkářské práce,“ uvádí Ilona Nováková, která vyučuje na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze.
Loni tříleté studium dokončilo deset žáků. Zájem o obor se přitom zvyšuje. Podle Novákové zviditelnila vlásenkářské a maskérské řemeslo například i televizní show Tvoje tvář má známý hlas, kde české celebrity napodobovaly známé zpěváky – k tomu patřil i autentický kostým a celková vizáž. Maskéři měnili ženy na muže, barvu kůže či zvětšovali nos.
„Jenže maskér musí umět vyrobit i knír, vlasový doplněk nebo paruku. Ten obor nemůže fungovat zvlášť,“ vysvětluje Nováková, proč se maskérství a vlásenkářství vyučuje dohromady.
Obor vlásenkář-maskér nabízí v Česku celkem pět středních škol. O něco optimističtější vyhlídky má Alena Ondráková, ředitelka Gymnázia bratří Čapků a Prvního českého soukromého středního odborného učiliště v Praze. Vlásenkářství by se chtěla věnovat třetina studentů. „Práce vlásenkáře je sice náročná na čas a manuální zručnost, ale může přinést zajímavý finanční výsledek například při práci na soukromé zakázce,“ říká Ondráková.
Paruky z ciziny
Zájem vyučující pozorují především u dospělých žen i mužů, kteří navštěvují kurzy. Často se o vlásenkářství zajímají také kadeřnice, které chtějí rozšířit své služby. Některé salony pak nabízejí prodlužování vlasů, o které má v poslední době zájem stále více žen. I takové podniky potřebují vlásenkářky.
„Jejich hlavní náplní je ze surových copů připravit jednotlivé pramínky na míru zákaznicím,“ popisuje Ivana Hanyšová, majitelka salonu Afroditi. Dodává, že na výrobu paruk však nemá z personálních důvodu kapacitu, přestože by práce byla.
Kvůli nepříznivé personální situaci či nižšímu rozpočtu na výrobu divadlům občas nezbývá nic jiného než objednat paruky ze zahraničí. Pravý vlas často nahrazuje umělé vlákno, takzvaný kanekalon.
„Paruky se dovážejí například z Číny nebo Ameriky. Jsou krásné. Ale dobová paruka se z toho neučeše,“ uvádí Kamínková. I ona však s americkými parukami pracovala. „Objednali jsme si polotovar, je to lacinější. A v dílně jsme si ho pak dotvořili podle svého,“ dodává.
Ruční práci dovoz nenahradí
Vlásenkáři se však shodují, že ruční práci dovoz nemůže nahradit. Paruky se hercům šijí na míru, aby dobře seděly, vypadaly přirozeně a odpovídaly výtvarnému návrhu. „Když máte velký balet, tak jsou paruky pro sólisty ručně dělané. Pro sbor se to ale třeba už nestihne, tak se pro všechny koupí stejné,“ říká Sedliská.
Výroba divadelní paruky zabere zkušené vlásenkářce zhruba 40 hodin. Na rozdíl od filmových či civilních paruk se ty divadelní poutkují i po třech vlasech, jen na viditelných místech po jednom. Hodnota krátké pánské paruky může dosáhnout 9 tisíc korun, delší dámské vyjdou přibližně na 17 tisíc.
A jak vypadá klasický den vlásenkáře? Dopoledne vyrábí, odpoledne češe paruky na představení a večer připravuje herce. Když přijde zajímavá zakázka, přebírá vlasy jako Popelka i po večerech.
