Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, nebo kdo nepracuje, ať nejí?
Udělat si názor na koncept základního nepodmíněného příjmu by byl pro bolševiky minulého režimu složitý hlavolam. A nejen proto, že ho za dob studené války prosazoval kromě Martina Luthera Kinga i imperialista Richard Nixon nebo vlajkonoš liberální ekonomie Milton Friedman. O schizofrenii někdejších plánovačů netřeba pochybovat. Ostatně druhý zmíněný citát ukradli z Bible, proti které tak brojili v rámci svého třídního boje.
Revoluce v sociálním systému? Garantovaný příjem testuje stále více zemí |
Myšlenka základního nepodmíněného příjmu, tedy systému sociálního zabezpečení v podobě pravidelné finanční dávky vyplácené stejně všem lidem a bez jakýchkoli podmínek, však nadále mate jeho přívržence i odpůrce zprava i zleva.
Nejde jen o to, že částku na pokrytí základních životních potřeb včetně jídla a střechy nad hlavou musí někdo zaplatit.
Dejme tomu, že dnešní společnost s výjimkou nemnoha malých a hospodářsky specifických zemí je dostatečně bohatá na to, aby peníze vybrala a následně podle jedné šablony rozdělila všem lidem rovným dílem. Politicko-aritmetickou otázku, kolik peněz vybrat a kde je vzít, však ponechme stranou.
Miliardáři spasitelé
Mnohem zajímavější je podívat se na to, kdo dnes za zavedení základního nepodmíněného příjmu nejvíce horuje. Ani zdaleka nejde o rozmařilé marxisty či pohrobky bolševismu. Koneckonců KSČM ho letos ve volebním programu nemá, strana zatím heslo „kdo nepracuje, ať nejí“ asi opustit nechce.
Kdepak, rozdávat koláče i bez práce všem chtějí otcové a synové rozjetého technologického rozmachu jako Bill Gates z Microsoftu nebo šéfové internetových megatržnic Alibaba a Amazon Jack Ma a Jeff Bezos. Ani o krok pozadu nestojí i další prorokové budoucnosti jako Mark Zuckerberg nebo Elon Musk.
Shodou okolností jde o samé dolarové multimiliardáře, ale to nechme stranou. Zajisté jim jde o blaho a udržitelnost společnosti. Přehlédněme také, že se o spravedlivější přerozdělování bohatství starají v momentu, kdy jejich firmy na daňových optimalizacích a kličkách ušetřily stovky miliard dolarů. Určitě to bylo v rámci pokroku a pro dobro všech.
KOMENTÁŘ: Tragédie a fraška sdílené ekonomické bídy |
Takzvaní vizionáři, jak se smetánce ze Silicon Valley často říká, argumentují vcelku rozumně. V blízké budoucnosti nás čeká nástup umělé inteligence a automatizace v takovém rozsahu, že spousta jednodušších profesí vymizí. Budou je dělat stroje, a lidé tak získají víc času a prostoru na seberealizaci. To je samozřejmě dobře.
Obzvláště zajímavé bude pozorovat, jak roboti vezmou jedním dechem práci takzvaně méně kvalifikovanému dělníkovi u pásu i investičnímu bankéři. Následnou vlnu tsunami nezaměstnanosti má vyřešit právě systém základního nepodmíněného příjmu. Ten zatočí s chudobou jak v rozvíjejících se zemích – pokud do něj budou místní vlády chtít a moci investovat – ale i v bohatším západním světě. Až sem všechno dobře. Otázka je, co dál.
Cui bono?
Nedělejme si iluze o tom, že se davy čerstvých nezaměstnaných vrhnou na studium filozofie či vysokého umění. I když hrstka tvořivých, které ještě neubil zastaralý vzdělávací systém a nuzné sociální okolí, se jistě najde. Poslední, co však svět kultury potřebuje, je báseň z pera daňového poradce. Dá se však očekávat, že noví nabyvatelé garantované renty budou volný čas trávit podobně jako nyní.
Pár tisícovek měsíčně k dobru na nákup nejnovějšího modelu oblíbeného telefonu nebo aplikace se zábavnou hrou se hodí každému. Když hra omrzí, není nic jednoduššího než donekonečna prohlížet plytký a opakující se obsah na sociálních sítích.
Nabíledni tedy je, že majitelé a správci bezbřehého konzumu a zábavy mají na zavedení základního nepodmíněného příjmu obří zájem – mnohamiliardový.
Shodou okolností jsou jeho největšími zastánci. Jak moc jsou naši vizionáři ochotni se na jeho financování podílet, naznačuje jejich dosavadní daňová morálka.
Se zavedením nepodmíněného příjmu zdarma navíc přijde i inflace. Těžko si představit, že nájem, energie a zboží po peněžní dávce všem zlevní. Současní dělníci však mezi akcionáře energetických firem ani majitele činžovních domů příliš nepatří. S těmi davy nezaměstnaných to však nakonec tak zlé nebude.
Kdybyste před 200 lety řekli rolníkovi, že jeho práci bude dělat stroj, nevěřícně by kroutil hlavou. Tehdy pracovala v zemědělství více než polovina aktivních lidí. Dnes je to zlomek. Titulky o vzestupu robotů můžeme najít už v deníku Wall Street Journal před 50 lety. Na nové profese se zatím jen čeká. Signálním světlem může být, že jak firmy, tak státní aparáty do svých vzdělávacích programů aktivněji začleňují třeba programování. Kvůli tomu, že dnešní mládeži chybí obdoba Rubikovy kostky, to asi nedělají. A i těch kreativců bude potřeba víc.
Nezbývá než se vrátit k prvopočátku myšlenky základního nepodmíněného příjmu, jak ho popisoval myslitel francouzské i americké revoluce Thomas Paine. Tou má být větší svoboda, sociální smír a lepší podmínky pro život pro všechny. Ekonom Marx mimo jiné navrhoval rozdělení části zisků firem přímo jejich zaměstnancům.
Nejedna společnost tak činí již dnes. Většina z nich však pouze pomocí akciové dividendy.
