Týrání dětí je každý povinen nahlásit, je to klíčové, říkají expertky

Poté, co policie na začátku března vraždu odhalila a mezi podezřelé zařadila partnera dívčiny matky, se ukázalo, že sousedé o týrání dítěte podle všeho věděli. Protože nikdo z nich své podezření neohlásil, případ se zařadil mezi další smutné scénáře, kdy se policie o násilí nedozvěděla včas. 

3 fotografie

Prezidentka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová nechápe, že lidé neměli odvahu zavolat na policii a případy nahlásit. „Srdce každého člověka soucítící s jinou bytostí musí být velmi okoralé, pokud odvrátím zrak a neučiním nic pro záchranu takhle malého tvorečka,“ říká.

Kriminalistka věnující se zejména problematice mládeže Jindřiška Cestrová dodává, že pokud jsme svědky týrání dětí, ač se třeba cítíme ohroženi, máme povinnost toto hlásit. Jinak případnému mlčícímu hrozí sankce.

„V souvislosti s dětmi nehovoříme o domácím násilí, protože domácí násilí je partnerské. Pouze v případech, že ty děti jsou svědky toho, co se odehrává mezi rodiči nebo mezi dospělými, se kterými žijí ve společné domácnosti, tak tam samozřejmě hrozí riziko, že se také při nějakém násilném útoku stanou jeho terčem,“ vysvětluje kapitánka.

„Případy, na které jste se ptala, se nezdají být domácím násilím. Zdá se, že se jedná o týrání svěřené osoby. Zákonodárce chrání děti velmi výrazným způsobem, je tady prolomeno i lékařské tajemství. I lékař, který shledá stopy násilí na dítěti, které byly zaviněny jinou osobou, má povinnost oznámit to orgánům činným v trestním řízení,“ dodává Vitoušová. Je důležité, aby se do povědomí široké veřejnosti dostalo, že děti jsou chráněny a lidé jsou povinni podezření na případné násilí oznámit, navzdory strachu. Možností, jak to provést a zachovat si anonymitu, je hodně.

Jak může soused poznat případ týraného dítěte?

„Můžu slyšet křik, nadávky a tak podobně, je změněné chování, ty oběti bývají zamlklé. Tráví velkou část dne v předškolních zařízeních, v mateřské školce, případně v základní škole. Je dobré všímat si, když se děti převlékají ve školce na tělocvik, zda to dítě má modřiny, jak se chová, ke kamarádům, jestli je ustrašené nebo hrubé. Zkušení pedagogové by měli být schopni poznat, že se s tím dítětem děje něco zvláštního, případně tu situaci ohlásit policii nebo mu pomoci,“ říká Cestrová.

„Permanentně plačící dítě neznamená vždy, že mu někdo ubližuje. Je ale důležité okolí dítěte hlídat, kontrolovat a hledat případné důkazy o tom, co se děje i v širším kruhu lidí okolo něj,“ sdělila Vitoušová.

Specifické jsou i výslechy menších dětí do tří let. „Můžete krásně pracovat s dítětem pětiletým. V mém okruhu kolegyně vyslýchala holčičku, které byly dva roky a devět měsíců. Výslech probíhá formou hry. Dítě neudrží pozornost, tam se hraje. To dítě nemá vyjadřovací schopnosti, tomu se výslech musí uzpůsobit. Nicméně i u takhle malého dítěte musí být splněny určité zákonné limity, třeba poučení a tak podobně,“ upřesňuje Cestrová.

Policie má vybudované i speciální výslechové místnosti. Ty slouží pro výslechy dětí, znásilněné ženy, oběti domácího násilí nebo seniorů. Jsou vymalované tlumenými barvami, vybavené nábytkem nebo hračkami. Jde o zpříjemnění atmosféry. „V té výslechové místnosti je s vyslýchajícím pouze to dítě, ostatní osoby, které mají právo být u toho výslechu, jsou v jiné místnosti a nesedí přímo s tím dítětem, aby se ono cítilo příjemněji a nevypadalo to, že na něj pět lidí hraje přesilovku,“ dodává kapitánka.

Navázání kontaktu s dítětem pak expertovi trvá relativně krátkou dobu. „Snažíme se, aby to bylo co nejméně časově náročné, takže třeba pět deset minut a dítě je schopno komunikovat a vypovídat. Jde o to umět s dítětem navázat kontakt,“ sdělila Cestrová.

Když si širší okolí rodiny všimne, že něco není v pořádku, ale bojí se, že jim budou křivdit, mají i jiné možnosti, jak situaci řešit. Mohou kontaktovat rodinu, například matku, pokud neubližuje ona, a poradit jí, kam má zavolat. Nicméně to, že se z vedlejšího bytu ozývají rány nebo dětský pláč, nemusí nutně znamenat, že dochází k týrání dětí.

„Existují místa, kam si třeba matka může zavolat v bezpečném čase. Máme i linku pro pomoc domácího násilí a jeho obětem, funguje zdarma a nonstop. Na lince vysvětlí, jak kontaktovat a předat policii informaci, aby zůstali v anonymitě,“ ubezpečuje Vitoušová. Policie přání lidí zůstat v anonymitě bere velmi vážně, dává lidem možnost v ní během prošetřování případu zůstat.

Pokud si policie všimne domácnosti, kde dochází k neshodám nebo v nich dochází k násilí na dítěti, samozřejmě to zaznamenává a má povinnost informovat Systém sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Ten tuto domácnost pak zaeviduje.

Ne vždy je ale vše na první pohled jasné. „Musí být vytěženy osoby, které k tomu měly co říct. Dnes máme obrovskou množství případů, kdy se děti ocitají v situaci, kde jsou hříčkou v rukách rozvádějících se rodičů a tady jeden druhého obviňuje. Buď ze sexuálního obtěžování nebo zanedbávání výživy. Nestydí se to dítě podrobit třeba pěti i více znaleckým posudkům. Vzniká z toho pak přetížení center pomoci,“ říká Vitoušová.

Je nutná mezioborová spolupráce služeb zdravotnických, sociálních, justice a policie. Jednotlivé složky by měly spolupracovat, znát své kompetence a oprávnění, ale zároveň znát i pravomoci ostatních, aby věděli, kam lidi poslat dál.

„Policie v současné době řeší personální podstav. Kolegové na mravnostním jsou často obměňováni. Nejsem personalista, ale kolegové přichází, musí se proškolit, získat praxi. Situace je občas složitá,“ dodává Cestrová.

Jak zajistit, aby dětí postižených násilím, bylo co nejméně

„Je to především o prevenci a zdravé společnosti, zdravých mezilidských vztazích. Všichni jsme emocionálně přetíženi, je tu veliký tlak na výkon. Hodně zdrojů informací. Odvykáme si normální komunikaci, všichni si vyřizují SMS. Tím je komunikace poznamenaná a rodiče to pak přenáší na své děti,“ kritizuje Vitoušová současnou situaci.

„Myslím si, že jsme stále dlužni osvětou. Musíme o tom otevřeně mluvit. Je to něco, co tu vždycky bylo a bohužel bude. Je na nás, abychom nebyli lhostejní a věděli, co dělat,“ dodává.