„Odcházím z domu, bych prý bojoval za císaře a za vlast. Dva pojmy, které se v mojí hlavě nikterak nemohou srovnat. Ale voják prý nesmí filosofovat, on musí jen poslouchat, se nám vždy říkalo, a proto jdu jako tisíce jiných.“
Takové myšlenky vyprovázely 30. července 1914 dvaatřicetiletého krejčího Františka Tomka do války, která právě vypukla a pár let na to získá pro svou dosud nepoznanou obludnost přízvisko Velká. Nebo Světová.
Tomkův osud bude následujících šest let podobný těm, které před stoletím prožily desetitisíce Čechů, jež v ruském zajetí převlékly císařský kabátec za legionářskou uniformu. V době, kdy si už jejich krajané užívali samostatného Československa, uvázli v Rusku, které se potácelo v občanské válce. A pak museli objet doslova celý svět, aby se mohli vrátit domů.
Cesta nocí na svobodu
Byla noc, když odvedli zkřehlé zajatce za město do lesů. „Hajdy doloj, zněl povel ruského opolčence. To byla naše ubikace, zemljanka. Jáma pět metrů hloubky, stěny obložené prkny, střecha nízká. Vzduch byl tak špatný, že hrozil zadušením,“ vzpomínal Tomek. Středem místnosti vedla úzká chodba, kolem níž byly několikapatrové pryčny na spaní.
Osobní dokumenty legionáře Františka Tomka
„Byl jsem nešťasten, řekl jsem si: to bude tvůj hrob. Lehl jsem si do toho marastu, jako ostatní a přemýšlel, co mám dělat.“ Kolem se tísnily stovky zubožených zajatců rakousko-uherské armády. Češi, Němci, Turci, Maďaři, Bosňáci, Chorvati... Beznadějný stav.
Po probdělé noci, v pět hodin ráno Tomek ve tmě proklouzne lhostejným strážím a ztratí se mezi stromy. Tady, na kopci za městem, po pás v hlubokém sněhu, začíná jeho sedm měsíců trvající anabáze na útěku. I když dost odlišná od zažitých představ, jak asi takový úprk ze sibiřského lágru vypadá.
Mladý Čech totiž od prvních chvil na útěku okusí pohostinnost obyčejných Rusů. Ani se nemusí trmácet nijak daleko. Stačí zabušit na vrata prvního dřevěného domku dole pod kopcem.
„Pojď dál, je ti zima?“ zamumlá muž a zavede vojáka do světnice. „Sadís, popij čajku a pogrejsa.“ Na stole stojí šumící samovar, talíř s nakrájeným pšeničným chlebem a miska brusinek. A tak se to opakuje i v dalších domech. „Rusové jsou celkem národ velice dobrý, pohostinský, jsou nábožní i pověrčiví. Měl jsem dosti příležitostí přijít do různých rodin, rychle jsem se seznamoval a přátelil,“ nešetřil pochvalami Tomek.
Nestrádá. Naopak je zpravidla v místních rodinách vítán jako host. Zde, na chvostu civilizace, tisíce kilometrů od fronty, zkrátka nikomu neschází. A netečným ruským úřadům už vůbec ne. V klidu prožije vánoce, masopust i velikonoce a postupně dokonale zapadne.
Z vojáka pasáčkem ovcí
Je léto. „Sedm měsíců o mně nikdo nevěděl, žilo se mně dobře a nepřál jsem si lepšího zajetí,“ zapsal si František.
Jednoho letního dne roku 1915 však místní noviny otisknou oznámení, aby se všichni zajatci, kteří žijí ve městě, pod trestem hlásili u vojenského náčelníka. A že půjdou na polní práci. „Vymlouvali mně to, že se to tak tragicky nemusí brát. Já však měl starost, abych nezavinil nějaké nepříjemnosti těmto dobrým lidem a také jsem si myslel, že mi nemůže uškodit, jestliže prožiju léto jiným způsobem a hlásil jsem se.“
Zajatec začal pracovat u sedláka, který sloužil jako četař u vojska v Petrohradu. Pomáhal na statku, pásl krávy a ovce, jezdil krkolomnými cestami s koňskými povozy napěchovanými kdečím. Rychle se zapracoval. Čas utíkal, nastala další zima, krajina zmizela pod sněhem a řeka pod ledem přes dva metry tlustým. Mráz byl neskutečný.
Ještě začátkem května bylo dvacet stupňů pod nulou. Ale pak velmi rychle sníh zmizel, ledy se s praskáním pohnuly, a během pár dní bylo teplé léto. Měsíce ubíhaly, válka byla pořád v plném proudu. Na návrat domů tedy ani pomyšlení. A Tomek v Nikolajevsku prožil další zimu.
Teror v trestaneckých dolech
Avšak mnohé se brzy změnilo. Přišly časy horší. Mnohem horší. Mladík byl totiž převezen na práci do uhelných dolů. „Onžerské kopi I., bývalé místo sibiřských trestanců, nyní státní doly plné zajatců. Ocitnul jsem se v jiném světě,“ zapsal si Tomek. Bída, násilí dozorců a místního policejního velitele, který byl tady na východě carem a bohem v jednom. Běda tomu, kdo na sebe nějakým způsobem upozornil.
V domku, v němž Tomek z protekce bydlel, žilo pět početných rodin horníků. Většina zajatců na tom však byla mnohem hůř.
Další krutá zima. V únoru 1917 přišel do kanceláře dolu telegram: Car se vzdal trůnu.
Vzpomínky na otce legionáře. Bojoval u Bachmače a znal se s prezidentem |
A zase bylo všechno rázem naruby, jak to jde snad jen v Rusku. Moci se chopil narychlo zvolený revoluční výbor, policejního velitele a jeho pochopy zavřel a vězně naopak propustil. Češi, kteří tvořili asi desetinu ze čtyř stovek zajatců, však měli oproti ostatním jednu výhodu. Na Sibiři se totiž objevily první vlaky českých legionářů, jež měly namířeno dál do dalekého Vladivostoku. A zajatci – včetně Tomka – se k nim přidávali.
Nikoliv všichni. Jedni se obávali šibenice, která za zradu hrozila, druzí nechtěli porušit vojenskou přísahu. „Dokud patříme pod Rakousko, je to těžká věc, až pod Rakousko nebudeme patřit, potom to bude něco jiného, pak se bude vojákovat za republiku, ale na to zatím není ani pomyšlení,“ hudrovali.
V Rusku se mezitím začaly dít věci. Několik měsíců po zhroucení carského impéria se definitivně zhroutila i republikánská vláda a s ní i východní fronta. K moci se dostali bolševici. Rozpoutala se občanská válka, do níž byly vtaženy i československé legie. V krvavých řežích se zpravidla silnějšími bolševickými vojsky zprvu legionáři vítězili. Obsadili několik velkých měst v Povolží a de facto celou transsibiřskou magistrálu.
Spoléhali na sliby spojenců, kteří jim měli pomoci s nastolením demokratické vlády, ale to se nestalo. Válka se vlekla, uplynuly další dva roky, a šedesát tisíc československých vojáků rozstrkaných podél tratí na dálný východ už chtělo domů.
Cesta kolem světa
V druhé polovině roku 1919 pro legionáře válka v podstatě skončila. Doma byla již rok samostatná republika, když se zaseknuté vlaky konečně rozjely. A pro legionáře začala skutečná cesta kolem světa. Projeli Sibiří, kde panovaly až padesátistupňové mrazy, Madžuskem až do Vladivostoku omývaném vodou Tichého oceánu. Dál to po pevnině nešlo.
V polovině dubna 1920 konečně námořníci vytáhli kotvy, siréna otřásla vzduchem a velká – čtvrt kilometru dlouhá - loď Mont Vernon s více než třemi tisíci československými vojáky se pomalu vzdalovala od nejvýchodnějšího ruského břehu.
Po ruském zajetí jedl polévku už jen horkou, vzpomíná na legionáře |
„Jak rád jsem odjížděl, přece se mi drala v hruď jakási tíseň. Bylo mi líto toho bratrského národa ruského, líto s jeho dobrou poctivou slovanskou duší, který tak mnoho vytrpěl za poslední dobu mého pobytu v Sibiři,“ zavzpomínal Tomek.
Až na oceánu se legionáři po letech bojů a zákeřných přepadů cítili bezpečně. Pušky byly zavinuty hadry a obtočené motouzem, jako by se z nich již nikdy více nemělo střílet. Žádné nebezpečí, žádná nástraha, žádné převraty.
Jen nekonečný Tichý oceán. Zde teprve suchozemci pochopili velikost a kulatost naší planety. Ty ohromné spousty vody, tu hloubku. Začátkem května Mont Vernon přirazila k břehům San Francisca.
„Noviny o nás psaly křiklavým americkým způsobem, že prý jsme slavní válečníci ze sibiřských pralesů, kteří se tam živili jen hady a žábami a podobnými nesmysly,“ popisoval Tomek. To bylo slávy. Zvědavý dav se navalil k lodi a vojáci museli natáhnout lano, aby ho zadrželi.
Zájem o Čechoslováky nijak zvlášť neopadl ani po následující dva týdny, kdy loď kotvila v přístavu. Pak se opět rozezvučela siréna a lodní šrouby se zařízly do slaných vod. Vojáci mířili na jih k Panamě. V tropech bylo moře mnohem zajímavější. Večer ve vodě zářily miliony světélek, jako svatojánské mušky. Ve dne opanovaly hladinu létací ryby a tak zvané mořské myši, které jakoby přebíhaly po vodě, želvy různých velikostí, barevní hadi, pitoreskní ryby roztodivných tvarů. A také delfíni nebo žraloci, kteří se vždy drželi poblíž lodi.
Koncem května Mont Vernon proplul Panamským průplavem. Čeští vojáci jedli levné banány, udiveně zírali na barevné papoušky i na chudičké osady, v nichž si lze za tři dolary koupit malého černouška. Nálada na palubě byla skvělá. Vždyť už jsou ve vodách, které obklopují evropské břehy.
Záhadná sabotáž ve strojovně
Šestého července 1920 v pět hodin odpoledne se náhle loď prudce otřásla. Jako by dřela dnem po skále a podivně se natáčela. Pracuje prý jen jeden šroub, druhý spadl do moře. V dálce se objevila jakási loď, ale držela si stále stejný odstup. Žádný signál, žádné znamení, žádná odpověď na signály Mont Vernon.
Záhada trvala i druhý den. Podezřelá loď se stále nechtěla prozradit. Náhle se ze strojovny Mont Vernon vyvalil obrovský oblak páry. „Nebylo nic vidět, až asi za půl hodiny nosili kolem nás pod dozorem lodní stráže na nosítkách zakryté muže. Byli spoutáni v železech a nespatřili jsme je dříve než v Norfolku ve Virginii, když je odnášeli do trestaneckého vozu. Byli to zločinci, kteří chtěli způsobit katastrofu,“ vzpomínal František Tomek.
Badatel pátrá po legionářích. Byli vytěsňováni z paměti národa |
Sabotáž. Chybělo málo a mohutná loď vyletěla do povětří. V kritický okamžik naštěstí lodní inženýr vešel do kotelny a zjistil, že tu není personál. Netuše nic dobrého vrhl se proto ke kotlům, aby z hrůzou zjistil, že jsou přetopeny na nejvyšší stupeň a každým okamžikem může dojít k explozi. Trhnul prudce pákou, vypustil páru a tím zachránil loď i všechny na ní. Spiklenci mezitím chtěli prchnout. Vojáci je zadrželi když si připravovali motorové čluny. V tu chvíli zmizela z obzoru i záhadná loď.
„Na palubě bylo s námi i 700 říšských Němců, na ně padlo nejdříve podezření. Avšak nikdo tomu nevěřil. Druhá kachna, byla, že se na nás chtěli pomstít anarchisti ze San Francisca,“ zachytil spekulace mužstva Tomek.
„A velmi záhadnou osobou byl kapitán lodi sám. Americká dolarová nenasytnost a záhadná loď, která po nezdařených plánech zmizela, jelikož neměla koho zachraňovat, to vše nás svádělo k různým úvahám. Loď byla ve špatném stavu a oprava stojí také dolary. Pojištěna byla také dobře. To vše snad hrálo jakousi roli. A konečně se nám také přezdívalo, že jsme prý bolševici,“ doplnil.
Vytoužená cesta domů se tak pro tři tisíce Čechoslováků značně protáhla. Vyplout z amerického přístavu, kam dopluli, mohli až za šest týdnů. Do vlasti se dostali počátkem srpna 1920. Po dlouhých šesti letech. František Tomek navázal na řemeslo, které před válkou přerušil. Zemřel v roce 1937 ve Vídni.
