Fotil a natáčel jste upoutávky na taneční festival. Jeho tváří jste už poněkolikáté.
To je pravda. Budu tančit už asi popáté? Už se z toho stala taková součást mého života. Můj chlapeček, kterému je nyní čtrnáct let, to má hrozně rád, protože je tam i obrovský herní pavilon. Takže tam trošku jezdíme kvůli tomu. Já dělám doprovod a u toho trochu tančím.
Baví vás vůbec tanec?
Jo, já jsem vysloveně tanečník! Letos jsme to stylizovali do takové diskotéky osmdesátých a devadesátých let. To je hrozně dobře, protože já jsem v osmdesátých letech byl na diskotéce... ani jednou. A v devadesátých letech podobně jako v osmdesátých.
Vzpomínáte si, co se tenkrát nosilo?
Nosili jsme, co bylo. Já měl jedny džíny z Olomouce z Tuzexu a ty jsem si skutečně chránil. Těm když se něco stalo, tak to bylo na sebevraždu trochu. Můj táta, který emigroval do Kanady, mi čas od času poslal nějaké věci. Jenomže si mě bohužel pamatoval menšího, než jsem byl. Dostal jsem první levisky a byly mi o dost menší. Přesto jsem se do nich nasoukal a matka mě z nich potom musela vystříhat. A já brečel, protože jsem v nich chtěl zůstat. Nešly mně vůbec dopnout, ale bylo to furt lepší, než je zničit. To byl jeden z nejtragičtějších dní mého života.
Dnešní móda vás baví? Nebo byste se vrátil do doby, kdy toho nešlo moc koupit a muselo se nosit, co bylo, ale lidé si věcí více vážili?
Ačkoliv mám k té době sentimentální vzpomínky, tak bych se nevracel ani omylem! Myslím, že to mělo spoustu nevýhod. (smích) A já jsem módu vyřešil tak, že nosím džíny a triko prakticky všude. Jsem s módou v pohodě.
Při focení jste vypadal, že vám to nevadí a dokonce vás to baví. To není u mužů tak časté.
Takhle, já vím, že čím budu vstřícnější a čím víc budu dělat kraviny, tím rychleji to budu mít za sebou. Takže je to vlastně jenom o tom, že chci být rychle pryč.
Lucie Borhyová a Ondřej Sokol při natáčení upoutávky na taneční festival
Myslíte, že se vám na festivalu Life! podaří překonat taneční rekord jako v minulých ročnících?
Doufám, že přijde zase víc lidí. Zatím se nám to vždycky podařilo překonat. Čekám ten strašlivý den, kdy se nám to nepodaří a tím, myslím, skončí moje účast. Doufám, že tento rok to nebude.
Co vás teď aktuálně čeká ještě před prázdninami a během nich?
Ještě před prázdninami mám premiéru v Činoherním klubu. Krásnou hru pro čtyři herce s názvem Zakázka od mladé anglické autorky Sarah Page. Pak letím s dětmi a přítelkyní do New Yorku, tam se moc těšíme. Potom už zase začínáme točit Tvář, pak nějakou pohádku, v Činoheráku zkouším další hru a tak dále.
