Už 86krát se na něj peloton závodu vydal, ale jen dvakrát byl cíl etapy přímo na vrcholu. Nyní se tak stane potřetí. Opět se bude vyprávět příběh, jenž se stal legendárním.
Cesta tudy vedla už ve středověku. Okolo roku 1000 překonala průsmyk družina Beatrice, hraběnky z Bigorre, když se vydala vybrat daně z vesnic ve vedlejším údolí. Později proťala Tourmalet i jedna z cest poutníků do Compostely. A v 17. století se v okolní krajině a lázních, sloužícím k léčbě dny a revmatismu, zalíbilo i Madame de Maintenon, milence krále Ludvíka XIV.
Pak dorazili cyklisté.
Píše se rok 1910. Tour je stará sedm let a teprve čeká na velehory, které z ní učiní vskutku magické dobrodružství. Lucemburský vizionář Alphonse Steines, pomocník ředitele závodu Henriho Desgrangeho, ji do nich zavede. Když v redakci časopisu L’Auto plánují trasu ročníku 1910, řekne: „Patrone, mám plán, jak udělat Tour ještě větší.“
„Větší? Copak už není velká dost?“ odvětí Desgrange.
„Ne, není. Měli bychom překonat Pyreneje.“
„Cože? Nemožné. Ty žertuješ! Cyklisty tam sežerou medvědi. Ztratí se. Zahynou vyčerpáním.“
Steines je neoblomný a nakonec ho přesvědčí. Měsíc před startem Tour se vydává na průzkum Tourmaletu. V údolí pod horou si najme řidiče, jistého pana Duponta.
„Vede až nahoru silnice?“ ptá se.
„Silnice? Ne!“ zmrazí ho řidič. „Jen kamenitá cesta pro muly.“
Pourquoi le @LeTour passe-t-il par les Pyrénées? C'est un journaliste sportif originaire de #Ahn qui en a eu l'idée #AlphonseSteines https://t.co/LxE1ZIW636 https://t.co/b6qD97sbpM
Dál nejdu, přicházejí sem medvědi
Tři kilometry pod vrcholem jejich auto uvízne ve sněhu. Pokračují pěšky. Pak Dupont oznámí: „Dál nejdu. Je šest večer, brzy bude tma. A když je nasněženo, přicházejí sem ze Španěl medvědi.“
„Počkejte tedy na mě v Bareges, na opačné straně hory,“ říká Steines. Dupont jej opouští a ještě radí: „Sledujte ty červené a bílé tyče, značí cestu.“
Steines tvrdošíjně kráčí v kožených polobotkách po zasněžené, ve tmě se ztrácející pěšince k vrcholu, chvíli i za pomoci místního kluka hlídajícího ovce, na kterého narazil. Dvě a půl hodiny se brodí na posledních dvou kilometrech k vrcholu. Konečně dosahují průsmyku.
„Synu, pojď se mnou dál, až dolů, do Bareges,“ nabádá svého malého průvodce.„To nejde. Musím se vrátit do ovčárny, nebo mě naši zbijou,“ odvětí kluk a vytratí se.
Steines slézá sám dolů. Tyče už tu nejsou, ve tmě jen tuší cestu. Spadne do horského potůčku, je mokrý, promrzlý, zoufalý.
Ráno najednou zaslechne dospělý hlas. „Kdo je tam?“ ptá se přicházející neznámý.
Našel ho snad pašerák? Pochybná existence? Steines mlčí. Raději.
„Řekni mi to, nebo tě zastřelím,“ vyzývá neznámý.
Strach převáží. „Jsem ztracený poutník. Právě jsem přešel Tourmalet.“
Příchozí s úlevou vydechne: „Ach, tak to musíte být pan Steines. Čekali jsme vás. Telefonovali nám. Všude vás tu hledají.“
Řidič Dupont zalarmoval tuto záchrannou akci. Horalé přivádějí Duponta do domu, ke krbu, pak ho položí do vany s teplou vodou.
Když sestoupí do Bareges, Steines se setkává s Lanne-Camym, zdejším dopisovatelem časopisu L´Auto. „Slíbil jsem poslat telegram Desgrangeovi.“
„A co mu napíšete?“
„Řekni mi,“ obrací se na Lanne-Camyho. „Až konečně sleze sníh, bude ta silnice na Tourmalet v červenci dost dobrá pro cyklisty?“
„Silnice? Ale vždyť je to jen stezka pro mezky!“
„Tím líp.“
Steines vezme pero a píše památný, částečně vylhaný telegram Desgrangovi: „Prave jsem prekonal Tourmalet STOP Velmi dobra silnice STOP Zcela prijatelna STOP.“
O měsíc později vede dosud nejtěžší, 326kilometrová etapa Tour přes průsmyky Peyresourde, Aspin, Tourmalet a Aubisque. Jezdci startují o půl čtvrté ráno, v sedle stráví 15 hodin.
La foule se presse autour d'Octave Lapize. Le Parisien est à quelques mètres de devenir le premier coureur du Tour de France à couronner le Tourmalet (1910). https://t.co/iI6XohqyJT
Maličký Octave Lapize vede, ale na prašné cestě na Tourmalet slézá z kola, chvíli ho tlačí. Jediný muž, Gustave Garrigou, vyjede celý průsmyk na kole a vyslouží si tím prémii 100 franků. Později Lapize na organizátory vykřikne: „Vrazi! Všichni jste vrazi!“ Snad i proto bude itinerář této etapy později přejmenován na Okruh smrti.
Lapize nicméně zavražděn nebude. Projede cílem jako vítěz.
Christophova odyssea
O tři roky později Eugene Christophe slávu Tourmaletu umocní. Ujímá se na něm vedení v celé Tour, daleko přede všemi se jako první vydrápe na vrchol a zastaví tu, aby odmontoval zadní kolo a mohl nasadit větší převod, protože přehazovačky jsou stále hudbou budoucnosti.
Plnou rychlostí pak uhání po dřevorubeckých cestách do údolí, dokonce si zpívá. Najednou se to stane. Problém. Co problém, průšvih. Cosi se děje s jeho řídítky. Už nemůže kolo ovládat. Zabrzdí, sleze a zděšeně kouká: Moje vidlice je zlomena.
Je vyučený zámečník, jenže co tady svede se zlomenou vidlicí?
Odšroubuje přední kolo, popadne ho do levé ruky a pravou si přidržuje přes rameno rám. Tak pokračuje ve své pouti. Soupeři, které předtím při stoupání nechal za sebou, jej předjíždějí. Brečí zlostí. Svahy sjíždí po zadku, aby si zkrátil cestu. Deset kilometrů se plahočí s kolem na ramenou, než dorazí pod Tourmalet do Ste-Marie-de-Campan.
Na kraji vesnice potkává mladou dívku.
„Kde je tu kovárna?“
„Na opačném konci vesnice. Kovářem je monsieur Lecomte.“
„Zaveď mě tam, prosím.“
Kalhoty a trikot má Christophe na cucky, jen divoké oči svítí ze zabláceného obličeje. Překročí práh kovárny. Rozhodčí, informovaní o jeho nehodě, už tu na něj čekají. Nechávají kovárnu zavřít, aby se sem nenahrnula celá vesnice.
„Spravím vám tu vidlici,“ nabízí kovář Lecomte, rozhodčí to však nepovolí. Jakoukoliv pomoc pravidla zakazují.
Lecomte mu aspoň radí, zatímco Christophe buší kladivem na kovadlině do vidlice. Potřebuje k tomu obě své ruce. Jak má zároveň obsluhovat měchy, aby udržel plamen vysoký? O jejich obsluhu tedy požádá sedmiletého chlapce Corniho, který prolezl dovnitř.
En el tour de 1913, Eugene Christophe recorrió 14 km del descenso del Tourmalet a pie hasta ST. Campan para que un herrero repararía su bici https://t.co/G3wtiiXh6E
Jeden z rozhodčích, unavený a hladový, žádá vesničany o něco k snědku. Naštvaný Christophe se na něj otočí: „Jezte tu uhlí. Já jsem váš vězeň a vy moji žalářníci.“
Konečně vidlice zase drží pohromadě. Nasadí přední kolo, chystá se opustit kovárnu. Rozhodčí mu sdělí: „Dobrá práce. Ale ten kluk vám šlapal měchy, to je cizí pomoc. Dostanete sankci 10 minut.“
Christophe si odplivne a mezi zuby procedí neslušná slova a zeptá se, kolik zbývá času, aby v cíli stihl časový limit. Čtyři hodiny? Naplní si kapsy chlebem a vyšlape další dvě hory. Stihne to. Sen o titulu z Tour je ovšem přerván v nejlepším. Na čemž nic nemění skutečnost, že mu organizátoři po protestech veřejnosti sníží trest na 3 minuty.
Vedení firmy Peugeot, za kterou závodí, záhy rozhlásí, že vidlici zlomil při střetu s autem. Přiznat, že jejich kolo bylo nekvalitní? To tedy ne! Dokonce zakážou Christophovi o zlomené vidlici mluvit.
Zpráva o jeho smůle i hrdinství se nicméně rychle šíří. Že v konečném pořadí této Tour končí „až“ sedmý? Přesto je díky dobrodružství z Tourmaletu populárnější než vítěz.
NA POKRAJI SIL. V pekelném počasí v roce 1926 Belgičan Lucien Buysse zdolává Tourmalet.
Schleckova památná remíza
Tolik dalších podivuhodných příběhů v následujících letech Tourmalet zažije, i když cesta se promění z prašné na asfaltovou a obklopí ji statisíce diváků.
Druhý dojezd etapy na vrchol přinese v roce 2010 památný souboj, při němž se Andy Schleck snaží vysvléci ze žlutého dresu Alberta Contadora, ale po bitvě na mrazivé, mlhou zahalené hoře uhrají remízu a Lucemburčan smutně pronáší: „Vyzkoušel jsem na něj vše, měnil jsem rytmus i tempo, ale Alberto byl opravdu výjimečný.“
ROK 2010. V cílovém stoupání na Tourmalet panovalo psí počasí. Přesto to některým fanynkám a fanouškům nezabránilo obléct se nalehko a povzbuzovat duo Andy Schleck (v bílém) a Alberto Contador
V sobotu vyvrcholí etapa Tour na legendárním průsmyku znovu po souboji na západní cestě, pod vrcholem strmější. Devatenáct kilometrů vzhůru, 1404 metrů výškového rozdílu, největší sklon 12 procent.
Ale nejsou to čísla, která Tourmalet činí tak mimořádným, nýbrž historie. Ta cyklistická se tu psala tučným písmem. A bude se psát i teď.
