90 procent výkonu je v hlavě. Otřepaná poučka, které se však v moderním sportu přikládá čím dál větší důraz. Zastáncem tohoto poměru je i mentor Jan Mühlfeit, který ze světa byznysu přešel mezi vrcholové sportovce. Pod hlavičkou ČOV je zodpovědný za mentální koučink reprezentantů.
Individuálně spolupracoval třeba s atletkou Denisou Rosolovou, moderním pětibojařem Davidem Svobodou nebo šermířskou reprezentací. Kromě praktické výpomoci přispěl Mühlfeit na začátku července 150 tisíci korun České olympijské nadaci.
Přitom sportovní specializace ho potkala vlastně náhodou. „Seděli jsme s Davidem Svobodou v porotě České Miss a nudili se. Tak jsme se zapovídali a tím to celé začalo.“
Dá se zničehonic stát mentálním koučem profisportovce?
Na Davidovi jsem si vlastně otestoval, zda moje teorie funguje i ve sportu. A on byl nadšený. Ať už je člověk umělec, sportovec nebo byznysmen, jeho úspěch tkví v mentální odolnosti. Podstatou je podávat i v těžkých situacích optimální výkon. Nedefinují nás podmínky, ale naše rozhodnutí.
Práce se sportovci ale musí být v něčem specifická...
Co se týče fyzična a tréninku, sportovci jsou disciplinovaní, mají pravidelný rytmus. Ten si třeba manažeři budují postupně. Sportovec ví, kdy musí podat optimální výkon, kdy má trénovat a kdy má odpočívat. Naopak ale často řekne, že kromě daného sportu nic jiného neumí. Ale neuvědomí si, že i ostatní činnosti jsou o vytrvalosti a odolnosti. Tyto schopnosti se dají skvěle uplatnit v praxi, když jim je najednou 40 let a jdou dělat něco jiného. Těch nových 10 procent se naučí a většinu si přinesou v hlavě ze sportu.
Jak vypadá vaše práce se sportovci?
Mám systém, který se opírá o čtyři pilíře: Ať člověk dělá cokoliv, je potřeba zjistit, na co má přirozený talent, a ten pak využívat. Pak se musí přijít na to, co toho člověka dostává do flow, tj. kdy je člověk v optimálním výkonu. To znamená, že i ve velmi těžké zátěži je schopný využít svůj talent. To jsou ty okamžiky, kdy Federer poráží v pětisetovém utkání kluka o deset let mladšího.
Vrcholový sport ženy ničí. Koukalová? Jak podle šablony, tvrdí psycholog |
Jaké jsou zbylé pilíře?
Třetí věc je, jak maximálně využít čtyři energie, které máme - naše tělo, myšlení, emoce a spirituální energie. Tím se myslí, že když najdete něco, co vás baví, můžete to dělat neustále a pořád vás to bude bavit. Poslední věcí je úspěch, výsledek, v symbióze s tím, že mě to baví. Ten, kdo pracuje s filozofií „chci vyhrát tenhle turnaj“, tak ho možná vyhraje, ale nebude vyhrávat dlouhodobě. Musí prožívat postupně jeden okamžik za druhým, míček po míčku.
Často používáte příklady z tenisového prostředí. Je to psychicky nejnáročnější sport?
Všechny sporty jsou náročné, ale tenis obzvlášť. Můžete vést 6:0 a 5:0 a mít tři mečboly, a přesto to celé prohrát. Což ve fotbale nebo hokeji nefunguje. Zato jsou sporty, v nichž musím zahrát poslední míček stejně dobře jako ten první. Šerm je mimochodem mezi nimi, tam se dá také velký náskok snadno promrhat.
Obzvlášť ženský tenis je plný nečekaných zvratů. Vnímají tenistky své chyby o tolik silněji než muži?
To záleží hlavně na tom, jak je koučujeme. Na jedné straně máte výsledek, na druhé způsob, jak ta činnost probíhala. Důležité je dávat zpětnou vazbu prokládaným způsobem. Říkám tomu sandwichová zpětná vazba. Spočívá v tom, že člověku nejdřív řeknete, co dělal dobře. V hlavě se vyloučí serotonin, k čemuž dochází v případě uznání. V takové chvíli je jedinec připravený slyšet korektivní zpětnou vazbu otevřeně.
Praktikuje se to i ve skutečnosti?
Hodně lidí to právě dělá opačně a vyjmenuje, co ten člověk udělal špatně, a pak řeknou „koneckonců, bylo to docela dobré.“ Ale to už člověk neslyší, protože je utopený v negativní zpětné vazbě. Ženy jsou na toto samozřejmě citlivější než muži, protože pozitivní závěr hodnocení už neslyší vůbec. Ale neztotožňuji se s názorem, že by ženy neměly dělat vrcholový sport. Říkám, že by se měly koučovat trochu jinak.
Přijde vám, že se trenérské řemeslo ubírá v Česku správným směrem?
Vnímám to spíš tak, že dnes si lidé uvědomují situaci čím dál víc. Například ve fotbale se začínají dít věci, pracuje se s mládeží. Já osobně jsem býval často v Bruselu, vím, jak probíhala obroda v Belgii. To je skvělý příklad, začali před nějakými 15 lety a podívejte se dnes na jejich reprezentaci. Je to správná cesta, zároveň je do toho třeba zapojovat prvky mentální odolnosti a psychologie.
V čem je rozdíl mezi belgickým systémem a tím českým?
My trénujeme pořád klasickým způsobem - pilujeme dovednosti, techniku. Proto jsou sportovci dobří v tréninku, ale pod zátěží nejlepší výkony nepodávají. Ale musím říct, že se ČOV snaží svým přístupem vyznačit cestu dalším. Líbí se mi i další nenápadnější alternativy, třeba hodina pohybu navíc. Zkrátka to začíná u mládeže, musí to být masové. Všichni se do reprezentace nedostanou, ale ten zbytek by se měl sportem bavit. O tom to je.
