Fanoušci Dukly Jihlava ho zbožňovali, soupeři se ho báli. Hokejový útočník Oldřich Válek patřil v osmdesátých letech k nejproduktivnějším jihlavským hráčům, navíc na ledě uměl publiku pokaždé připravit skvělou show.
A právě dnes bude tenhle hokejový bouřlivák slavnostně uveden mezi českou hokejovou elitu. Jako další z řady jihlavských ikon.
„Bylo to příjemné překvapení, když jsem se o tom dozvěděl,“ svěřil se bývalý reprezentant, který má doma i zlatou medaili z památného mistrovství světa v Praze v roce 1985.
Příchod do Dukly
Hokejové mládí strávil Oldřich Válek doma v Třebíči. Ovšem pak přišel rok 1979 a s ním přechod do nedaleké Jihlavy.
Zas tak úplně přímá však jeho cesta do slavné Dukly nebyla. „Já jsem totiž v jednom roce podepsal přestupní lístky Kometě Brno a babička, která mě vychovávala, v té době zároveň také Kladnu,“ vrátil se na počátek své ligové kariéry Válek. „A jelikož mě oba kluby zaregistrovaly, hrozilo mi, že si pořádně dlouho nezahraju. Tehdy mě zachránila Jihlava. Přijel za mnou trenér Dukly, pan Pitner, a řekl mi, ať jdu na vojnu, že udělá maximum, abych z té šlamastyky vyvázl jen s nízkým trestem. A dodržel slovo, nakonec jsem stál jen nějaké dva měsíce.“
Postrach pro soupeře
Svojí přesnou muškou Válek děsil soupeřovy gólmany a urostlou postavou protihráče na ledě.
„Jednou jsme takhle v Jihlavě hráli zápas s Českými Budějovicemi. Já jel s pukem do pásma a najednou jsem dostal hroznou sekeru přes ruce. Okamžitě jsem se otočil s nápřahem, že toho troufalce praštím, jenže když jsem viděl, jak byl Vláďa Caldr vyděšený, tak jsem prostě nemohl,“ pustil se do vyprávění jedné z celé řady historek z hokejového prostředí. „Koukal na mě a sypal ze sebe: Jejda, Oldo, promiň, já už to fakt nikdy neudělám. Nakonec jsme se tomu oba zasmáli,“ culil se čtyřnásobný mistr republiky. Všechny tituly posbíral s Duklou.
Reprezentační úspěchy
Na svoje první mistrovství světa vyrazil Válek v roce 1983 do tehdejšího Západního Německa a domů si vezl stříbrnou medaili. O dva roky později pak se svými reprezentačními spoluhráči slavil v Praze dokonce titul mistra světa.
„V nároďáku jsem začínal v době, kdy v něm hrály takové osobnosti jako Jarda Pouzar, Míra Dvořák, Vláďa Martinec nebo třeba Ivan Hlinka. Tyhle všechny kluky jsem měl tu čest poznat už v mladém věku,“ pochvaloval si.
Kompletní medailovou sbírku završil v roce 1989 na šampionátu ve Švédsku, kde tehdejší československá reprezentace vybojovala třetí místo. Oldřich Válek na něm posbíral celkem čtyři góly, přičemž všechny nasázel Polsku. V zápase, který národní tým vyhrál vysoko 15:0.
Možná právě proto pak vznikla jedna z Válkových přezdívek – Speciál na béčka.
„Jo, je to možné, podobné srandičky padaly na mou adresu po- řád,“ smál se bývalý reprezentant, který v národním týmu odehrál celkem 83 zápasů.
Zahraniční angažmá
Po roce 1989, kdy se českým hokejistům otevřela cesta na Západ, vyrazil Válek okusit nejprve finskou ligu. V Lahti strávil tři sezony, další dvě odehrál v Norsku a necelou jednu ve Francii.
„Nejvíc se mi určitě líbilo ve Finsku, kde byla nádherná příroda. Tam, když napadl sníh, tak potom půl roku vydržel,“ zavzpomínal na období po roce 1989. „Já sice nemám zimu vůbec rád, ale ve finském podání byla krásná. Tehdy mi ani trochu nevadila.“
Svoje zahraniční angažmá ukončil Válek v sezoně 1995/96, kdy se v její polovině vrátil do Jihlavy. Následující dva soutěžní ročníky pak strávil v Havlíčkově Brodě.
V závěru kariéry ještě zkusil hrát několik let v nižších soutěžích v Česku a v Německu. „Definitivně jsem skončil až v nějakých šestačtyřiceti letech. A nebýt toho, že jsem si urval sval na ruce, možná bych vydržel až do padesátky. Chtěl jsem pořád hrát,“ nechal se slyšet.
Trenérská dráha
A když pak už nemohl nastoupit na led, postavil se aspoň na střídačku jako trenér. Pár let koučoval ve druholigových Moravských Budějovicích. „Jenže pak jsem to skončil. Taky proto, že jsem šel na operaci s kyčlí a později i s kolenem,“ vysvětloval.
V současné době už ale s hokejem nemá vůbec nic společného. „Nelituju ani toho, že jsem trénoval, ani toho, že už netrénuju. Asi jsem už přehokejovanej,“ usmíval se.
Současnost
Na stadion se dostane málokdy. Vlastně jen tehdy, když se jede do Třebíče podívat na svého syna.
„Žiju takovým svým poustevnickým životem. Od té doby, co mám po operacích, jsem trochu samotář, který si doma udělá to svoje a má klid. Jsem pohodlnější,“ prozradil Válek. „Možná že kdy- bych bydlel v Jihlavě, tak bych se někdy na Duklu zašel podívat, ale pravda je, že si spíš užívám klidu sám se sebou a s manželkou. Hokej už mě moc nebere,“ hlásil.
Navíc ani zdravotně na tom není někdejší skvělý útočník příliš dobře. „Operace se sice povedly, ale pořád mám pocit, jako bych měl na noze obvaz. Mám ji takovou staženou. Nevím, ale třeba to má nějakou spojitost i s tím, že jsem prodělal boreliózu.“
Ocenění a oslava
Minimálně v úterý večer však Oldřich Válek na všechny bolesti určitě zapomene, bude totiž uveden do Síně slávy českého hokeje.
„Myslím, že je to nejvyšší ocenění, kterého jsem ještě mohl dosáhnout. A tím už asi tu svoji kapitolu s názvem hokej můžu uzavřít,“ překvapil svou odpovědí. Vzápětí však přispěchal s dodatkem. „Dělám si legraci. Tedy s tím uzavřením, jinak to beru opravdu jako nejvyšší vyznamenání,“ ujišťoval.
Svůj úspěch také hodlá patřičně oslavit. Jak jinak než se svými bývalými spoluhráči. „Sejdeme se v Jihlavě, dáme pivo v klidu, bez nervů. Zanadáváme si, vyčteme si to, co jsme před třiceti lety zkazili, a půjdeme zase každý svou cestou,“ plánoval se smíchem Válek. „Už se na to setkání strašně moc těším.“
