„Musím říct, že některé nabídky byly opravdu hodně zajímavé,“ přiznal čtyřiačtyřicetiletý kouč, jehož nakonec nejvíc zaujal návrh pražské Dukly.
„Nebudeme si nic nalhávat, tak jako chtějí chodit do první ligy hráči, tak tam chtějí i trenéři. Jenže to bylo o tom, jestli se mezi sebou dohodnou kluby. A ty se nedohodly. Pro mě to byl tedy jasný signál věnovat se dál práci v Jihlavě,“ dodal Svědík.
Neříkejte, že jste nebyl naštvaný, když možnost odejít do Dukly padla?
Je to o tom, že je člověk profesionál. A myslím, že takhle by to měli mít nastavené i hráči. V tomhle směru mě hodně zklamal Kamso Mara (guinejský záložník, který odchází z Jihlavy do Liberce – pozn. red.), protože takové chování, co on předváděl, je naprosto nepřípustné.
Berete to tak, že když jste musel zůstat vy, měli by i hráči dodržet smlouvu?
Já mám pochopení pro to, že chtějí odejít, ale ne takhle. Tady bylo víc hráčů, kteří měli nabídky z první ligy a všichni dál trénovali. A myslím, že přesně tak by to mělo být. Od toho jsou agenti, aby tyhle věci řešili. Hráč se nemá o nic starat, má trénovat a hrát. A čekat, až se to mezi kluby vyřeší. Pro mě bylo nepochopitelné to, že Mara šel vlastně sám proti sobě.
V jakém směru?
Mohl normálně trénovat a přijít do nového klubu připravený. Ale to, co mu radil jeho agent, to byly nesmysly.
Když budeme konkrétní, tak zájem odejít do první ligy měli kromě Mary i Till Schumacher, Vladislav Levin nebo Jakub Fulnek. Jaká je pravděpodobnost, že některého z nich v blízké době skutečně ztratíte?
Do konce přestupového období je to pořád hodně otevřené. Mohou odejít, ale nemusí. A když odejdou, tak za ně naopak někdo může přijít. Náš kádr se bude tvořit za pochodu. Proto je pro nás důležité, abychom se ve druhé lize co nejrychleji adaptovali, abychom se chytli. Byť vlastně pořád nevíme, kdo tady bude.
Dvě posily nepřesvědčily„Pohled na uplynulé druholigové ročníky ukazuje, že exligové týmy měly v úvodu sezony problémy. Platí to pro Olomouc, Ostravu či Příbram, které si musely prožít těžší začátky, než se bodově rozjely,“ všímá si jihlavský kouč Martin Svědík. Jeho práci komplikuje fakt, že zatím nemá jasno o konečném složení kádru svého týmu. „Tým tvoříme za pochodu, o to je naše práce složitější,“ uvědomuje si Svědík. „Není to ničí vina. Prostě musíme přijmout fakt, že do 7 .září, kdy končí přestupní termín, mohou některé změny naší soupisky nastat.“ V tomto týdnu se do přípravy FC Vysočina zapojili tři noví hráči, z nichž jistotu, že v Jihlavě zůstane, má jen útočník Stanislav Klobása. „V jeho podobě nám přišel hotový hráč do základní sestavy. Počítám s ním, je pracovitý a střelec,“ představuje čtyřiadvacetiletého forvarda Mladé Boleslavi. Klobása, který v minulé sezoně při ročním hostování ve druholigovém Varnsdorfu nasázel deset branek, rozšíří konkurenci v útoku. „Slibujeme si od něj, že pomůže Klímovi, aby se rozstřílel. A vzájemně si vyhoví,“ předpokládá Svědík. „Navíc jeho příchodem máme více variant, můžeme hrát na dva klasické útočníky nebo na podhrotového hráče.“ Ofenzivu by navíc mohla posílit i dvojice testovaných hráčů: polský útočník Przemysław Kita a záložník Nicolas Šumský. Jenže... „U těch dvou nevím. Tím, že je poslední týden přípravy, je to samozřejmě složité. Potřebuji si všímat jiných věcí, než je test hráčů,“ říká Svědík, který by se o případném angažování dvou čtyřiadvacetiletých fotbalistů měl podle informací MF DNES rozhodnout do dneška. „Je to strašně krátká doba na to, abych udělal nějaký závěr.“  Testovaní hráči musí přidat Oba hráče viděl ve středečním přípravném zápase jihlavské juniorky ve Staré Říši, kde rezerva FC Vysočina divizní celek přehrála 4:3. O dvě branky hostů se postaral právě Kita. „To však pro mě není žádné měřítko. Ani ne tak s ohledem na soupeře, ale spíš na úroveň utkání celkově,“ uvedl Svědík. „Co se týče nároků, které na hráče máme, jsou tam vidět obrovské rezervy. Ať už je to v práci v obranné, či útočné fázi. Jde o spoustu věcí, které ti kluci musí dělat jinak.“ Situaci Šumského navíc komplikuje také aktuální zranění třísel. „Dozvěděl jsem se o něm ve čtvrtek ráno,“ uvedl Svědík. „Ale jestli by tady měl zůstat, budu na něj mít jiné nároky. Ve středečním zápase zařadil maximálně dvojku,“ okomentoval rychlostní stupeň. „Na středového hráče měl slabou intenzitu pohybu, je potřeba daleko větší aktivita a více práce.“ Svědík nevyloučil ani další změny v kádru. „V současné chvíli na to nejsem schopen odpovědět. Nyní mě zajímá, abychom se co nejlépe připravili na první dvě utkání. A pak uvidíme, jak se tým vyvíjí z hlediska výsledků, kvality hry a dalších věcí,“ nechává jihlavský kouč záležitost příchodů a odchodů otevřenou. |
Trvalo vám dlouho, než jste se smířil se sestupovým rozuzlením?
Musím říct, že to pro mě bylo opravdu velké zklamání, protože si myslím, že jsme udělali kus práce. Docela brzy jsme se dostali na dostřel ostatním mančaftům, okupovali jsme 10. až 12. pozici. Jenže tam potom byly nějaké objektivní příčiny, proč naše výkonnost nebyla ta pravá.
Co přesně tím myslíte?
Zranili se Ikaunieks a Zoubele, což ovlivnilo naši ofenzivní část. Další věc byla ta, že jsme tady doma spoustu zápasů nedotáhli do vítězství. Třeba s Boleslaví nebo se Zlínem. Prostě udělat místo remízy aspoň jednu výhru a bylo by to jiné. No a třetí faktor vidím v domácím utkání se Spartou. Do 80. minuty jsme hráli výborný zápas, bohužel laciná chyba brankáře Rakovana nás stála body.
Už na začátku přípravy jste říkal, že vám pomohla překonat zklamání ze sestupu rodina. Opravdu jste dokázal načas od fotbalu úplně vypnout?
(usmívá se) Vzhledem k tomu, že mám velice aktivního syna, tak jsem musel. A jsem za to rád. Takový první filtr byla česká jednadvacítka, se kterou jsem trávil čas na Kaprunu. Byl tam výborný kolektiv, skvělí trenéři – Venca Jílek a Víťa Lavička. Už tam jsem přišel na jiné myšlenky. No a pak přišla dovolená s rodinou. Tohle všechno mě nabilo do další práce.
A co třeba vyjádření jihlavských hráčů, kteří si moc pochvalují, že jste nakonec v FC Vysočina zůstal. Například Lukáš Zoubele tvrdil, že jednou z jeho prvních otázek, když si domlouval další smlouvu, bylo, zda zůstanete také vy...
To je samozřejmě pro trenéra veliká odměna. Další věc je, což už jsem taky někde říkal, že nemám radost jen z dobrých výsledků, ale taky z toho, že je pak o hráče zájem. Vím, že to se mnou mají někdy hodně náročné, jenže já to nedělám kvůli sobě, ale kvůli nim. To je můj úkol, dostat z nich to nejlepší.
Vesměs všichni říkají, že podobně náročnou přípravu nikdy nezažili...
Pro náš způsob hry je ale právě taková hrozně moc důležitá. Přitom my neběháme po lesích, my to máme všechno na hřišti. Není to o tom, že bychom polykali dávky na oválech, jsou to vesměs všechno herní věci.
Každopádně z vašeho projevu je cítit, že budete spíš bičem než cukrem. Nebo se pletu?
(směje se) Ale ne, i já vím, že nemůže být pořád jen bič, že někdy musí přijít na řadu i cukr. Myslím, že hráči už dobře rozeznají tón mého hlasu. Vědí, kdy je zle, a naopak, že si můžou něco dovolit.
A dovolí si?
Člověk si musí umět udělat srandu i sám ze sebe. Já mám rád ironický humor. Rád se podívám na starší české komedie jako na Slunce, seno... nebo Báječná léta pod psa. A když na mě někdo něco zkusí, tak mu vždycky říkám: Však ono se ti to vrátí. (směje se)
Vy jste vždycky chtěl být trenérem?
Vůbec ne. Pro mě bylo strašné zklamání, když jsem musel ve 24 letech s fotbalem skončit, protože si myslím, že moje kariéra byla rozběhnutá docela slušně. A když jsem pak viděl kolegy z reprezentací, třeba Tomáše Řepku, jak získávají krásné angažmá v zahraničí, tak to pro mě bylo těžké skousnout. K trenéřině mě paradoxně přivedl taťka Michala Šmardy (současného Svědíkova asistenta – pozn. red.). Milan Šmarda si mě vytáhl jako asistenta do juniorky a řekl mi, že si chce vychovat ligového trenéra. A to se mu povedlo. Všechny ty základy mi dával on, za což mu patří velký dík.
Takže vy mu to teď přes syna vracíte?
To jste pojmenovala úplně přesně, vracím mu to, co mi dělal jeho taťka. On byl totiž hodně přísný. Ale ne, Michal je úplně jiný než jeho taťka, daleko klidnější. (směje se)
Máte nějaké životní motto, kterého se držíte?
Bude to znít jako klišé, ale pro mě je to opravdu to, být zdravý a mít šťastnou rodinu. A co se týká fotbalu, tam jsou občas dost proměnlivé věci. Chvilku jste spokojený, pak zase smutný. Ale právě to je důvod, proč člověk fotbal vlastně dělá, že mu přináší všechny tyhle okamžiky. Samozřejmě já na konci minulé sezony prožil hlavně ty smutné, ale jinak jsem s fotbalem prožil i spoustu krásných chvil. A doufám, že přede mnou ještě nějaké další jsou.
V neděli jedete do Brna a příští týden v pátek pak doma přivítáte Pardubice. Tedy tým, v němž jste strávil čtyři trenérské roky...
Já bych chtěl hlavně říct, že je neuvěřitelné, co v Pardubicích s fotbalem v posledních pěti nebo šesti letech dokázali. Jejich práce je neskutečná. Moc jim fandím. Vždycky se dokážou adaptovat a přizpůsobit kádr tak, aby hráli dobře. Jejich loňské třetí místo bylo fantastické. Za svoje trenérské začátky musím Pardubicím moc poděkovat. Tam jsem poznal, co je koncepční práce. Navíc je tam jako asistent jeden z mých nejlepších kamarádů a velký pardubický srdcař – Martin Schejbal.
Nebudete mít tedy trochu vnitřní problém Pardubice porazit?
Vnitřně určitě ne, ale myslím, že jinak to problém bude. (směje se) Myslím teda kvalitou, protože Pardubice budou kór venku hodně nepříjemný soupeř.
