Dědo, mě ten fotbal nebaví, poslouchá Viktor. Těžko se s tím smiřuju, říká

U fotbalového hřiště v Újezdě nad Lesy je parádně. Slunce pálí, trávník se zelená, hospůdka otevřená. Jenže nikde nikdo. Ani noha. Děti mají jinou zábavu. „Těžko se s tím smiřuju, protože za našich časů jsme na hřišti skoro spali. Nic jiného jsme neměli,“ vypráví Ivo Viktor, legendární brankář, mistr Evropy z Bělehradu.

Mladou generaci neodsuzuje, jen by rád, aby fotbalistů přestalo ubývat. „I tady můj nejstarší vnuk zběhl k plavání a k florbalu. Viď, Kubo?“ pozdraví osmnáctiletého blonďáka, který za ním přijel na kole.

„Hele, chytáš ty někdy ve florbalové brance? A bolí to, když dostaneš ránu plastovým míčkem?“ vyzvídá děda. „Někdy to štípne pořádně. Zůstávají fleky na těle.“

„Takže uhýbáš, viď?“ rýpne si děda s úsměvem: „Víte, kluk je to šikovnej. Teď zvládl taneční i autoškolu, dva velké úkoly, a chystá se na měsíc do Irska. Kvůli angličtině. To je jiný svět, jiná doba. Já se s nikým nedomluvil. Když jsem dostával pozvánky, abych chytal za Výběr Evropy, bývalo to docela trauma. V kabině se vedle mě převlékali Beckenbauer či Cruyff a já se domluvil jedině s Rusákem. My z Východu jsme tam byli za blbce, ale zážitek to byl vždy.“

Než začneme mluvit o fotbalu, co vás to napadlo přestěhovat se z Nedvězí do nedalekého Újezda?
Vím, že by člověk na stará kolena neměl zvedat kotvy, ale my do toho se ženou praštili. Bydleli jsme na konci světa, pro každý rohlík se muselo jezdit, barák byl velký na uklízení. V Újezdě se usadila dcera, máme tu vnoučata, v řadovce nám nic nechybí. Navíc jsou tu ideální terény na kolo.

Ivo Viktor Ivo Viktor (76) je jeden z nejlepších fotbalistů československé historie. Bývalý brankář. Trojnásobný ligový mistr s Duklou Praha. V roce 1976 se stal mistrem Evropy a zároveň ho zvolili třetím nejlepším fotbalistou starého kontinentu. Výš byli jen německý kapitán Beckenbauer a nizozemské křídlo Rensenbrink. Viktor se narodil v květnu 1942 v Křelově u Olomouce. Vyrůstal bez otce, staraly se o něj maminka s babičkou. Dnes žije kousek od Prahy, s manželkou Janou. Když má volnou chvíli, jezdí na kole a rád si zahraje kulečník.

I v šestasedmdesáti šlapete?
Pořád. Loni jsem k narozeninám dostal krásné horské kolo, tak ho větrám.

Kolik kilometrů ročně?
To já neměřím. Nezávodím, jen se projíždím, kochám se přírodou. Žena by vám řekla, ta má tachometr.

Fotbalové žáčky už netrénujete?
Nemůžu sehnat nikoho, kdo by to dělal se mnou. Že bych jen řídil tréninky a vymýšlel, co se bude dělat. Běhat nemůžu. Kopat už se bojím. Zlobí mě levé koleno a nemůžu se z toho dostat. Budou to dva roky, co mi pod kolo vběhl pes.

Těžký karambol?
Mezi auty načumnul čokl na dlouhém vodítku a já brzda, letecký den. Jako nedávno na Tour de France, když cyklisti padali přes řidítka do příkopů. Ještě jsem se stačil zatočit do kotoulu, ale stejně to byla rána jako prase. Loket nateklý, žebra bolavá a levé koleno v pytli. To pravé mám železné, operované, šest let drží, ani o něm nevím. Jenže to druhé bolí. A ta ženská, co mi poslala psa pod kolo, se ani neráčila zeptat, jak na tom jsem.

Utekla?
Než jsem se stačil otřepat, byla pryč. Moc rád bych se ještě k trénování vrátil. Máme tu výborné podmínky. Dvě krásná hřiště. Ale koho bych trénoval? Koukejte, jsou prázdniny a za celý den tu nevidíte živáčka. Přitom Újezd není dědina, má deset tisíc lidí, dětí je tu spousta. Jenže fotbal skomírá. Když už žáčci přijdou na trénink, berou to jako povinnost, jako kroužek.

Všichni snad ne?
Všichni ne, ale stejně jim nevysvětlíte, že to nejcennější, co pro sebe můžou udělat, je pohyb venku.

Ježí se vám chlupy, když vidíte svoje čtyři vnoučata u rozsvícených displejů?
Snažím se to nevnímat. Jsem rád, že se mají dobře a že jsou slušně vychovaná. Jen mě mrzí, že k fotbalu nepřilnula.

Co vás ještě mrzí?
Že není kde brát. Že není materiál, se kterým by se dalo pracovat. A nesouvisí to jen s dětmi na vesnici, problém má celý český fotbal, takže se dotýká i reprezentačního mužstva. Tady kousek v Šestajovicích bydlí Tomáš Rosický, úžasný fotbalista, který by měl být vzorem pro mladé. Jenže oni mají lepší zábavu, daleko víc možností, vybírají si a fotbal tratí.

Ještě si někdy stoupnete do branky?
Ani nápad. V šedesáti mě začala zlobit záda, koleno odešlo, mám trable se slinivkou. Ale nestěžuju si, dá se s tím žít, jen se musím krotit. Trochu musím držet dietu, alkohol jsem neměl tři roky a už mi ani nechutná. Na žízeň si dám nealko pivo.

Vzpomínáte často?
Ne, ale povídat si o tom můžeme.

Skončil jste ve čtyřiatřiceti, což není pro brankáře extra věk.
Po úraze jsem měl vážné problémy s krční páteří. Nešlo to, bylo to trápení. Dneska bych asi šel na operaci a byl fit za tři měsíce, jenže v půlce sedmdesátých let to nepřipadalo v úvahu. Snad kdybych byl v cizině, jenže ven se nesmělo. Ani za roh nás nepustili.

28. října 2012 Ivo Viktor dostal Medaili za zásluhy o stát v oblasti sportu.

Zkoušel jste to?
Byli jsme orodovat u Štrougala, ale přes něj nejel vlak. Zdálo se mi, že hokejisti u něj měli lepší očko. Soudruzi si vyslechli naše plačky a řekli: My se o vás postaráme.

A postarali?
Hm! Za mistra Evropy jsem dostal dvacet tisíc, po konci kariéry dvacet tisíc, za vítězství v anketě Fotbalista roku šicí stroj. Kdyby bylo na mně, šel bych hrát do ciziny hned, klidně pěšky.

Závidíte fotbalistům dnešní výdělky?
Ne, holt je jiná doba. Fotbal se posunul, svět se posunul, a kdo něco umí, dostane zaplaceno.

V nejlepších letech se o vás zajímal Ajax, Feyenoord, Anderlecht nebo New York Cosmos, kde kopal třeba hvězdný Beckenbauer.
Já se takové zprávy dozvídal zprostředkovaně. Žádní manažeři nebyli. Ale asi o mně museli vědět. Už premiéra v reprezentaci byla celkem bombastická.

Dost. Červen 1966 a na slavném stadionu Maracaná jste chytal proti Brazilcům, úřadujícím mistrům světa.
Klepal jsem se jako ratlík a ten syčák Pelé mi dal dva góly za dvacet minut. Pak začalo mistrovství světa, které vyhráli Angličani, a zrovna nás si v listopadu pozvali k přáteláku do Wembley.

Vychytal jste remízu 0:0.
Hrálo se prakticky jenom na jednu branku a já si udělal jméno.

Utéct do ciziny se vám nechtělo?
Nebyl jsem na to stavěný. Zdrhnout a pak někde začínat od nuly? Pár lidí uteklo, já ne, jsem domácí typ. Copak bych to mohl udělat rodině? Vzít ji do nejistoty. Co když se za týden zraníš, po roce by po tobě pes neštěknul. Tady jsem měl něco jisté. Nic moc, ale bylo.

Dukla Praha si vás hýčkala, ne?
Když jsme vyhráli mistrák, dostávali jsme dvě stovky hrubého. Lhostejno, jestli jsme porazili Spartu či Slavii. Když to vyprávím dětem, nevěří mi. Ale teď už to moc nevyprávím. Mladí už mě ani neznají. Pokud jim fotr neřekne, že pan Viktor chytal v nároďáku, netuší, kdo jsem. A já se ani nedivím, vždyť od Bělehradu uteklo dvaačtyřicet let.

Zdá se vám někdy o zlatém mistrovství Evropy?
Na to netrpím. Snad předloni se vzpomínky vrátily, protože do Újezda přijel štáb ze Slovenska a natáčel dokument o Bělehradu. S Tondou Panenkou a Karolem Dobiašem jsme zapózovali.

Zapózovali?
Imitovali jsme trénink s dětmi. Jenže děti nejdřív nebyly. Ve škole jsme museli přemluvit učitelku, aby nám jich pár půjčila.

Když řeknu Bělehrad, co se vám vybaví?
Moje hrozná chyba ve finále. Chyběly dvě minuty a měli bychom zlato. Němci kopali roh, mě předskočil Hölzenbein a temenem vyrovnal na 2:2. Byl jsem nedůrazný, unavený, možná jsem si v tu chvíli příliš věřil. To se nemělo stát.

Naštěstí všechno dopadlo dobře.
Však Panenkovi často říkám: Tondo, beze mě bys nikdy nebyl tak slavný. Bez mého kiksu by totiž nebyly penalty, ani tvůj dloubáček.

Chápete, co udělal při posledním pokusu?
My spolu v Bělehradě bydleli na pokoji, takže jsem tušil, že to zkusí, ale stejně... Odvaha, drzost, bláznovství. Zatímco já byl opatrný pesimista, což se k brankářovi hodilo, on byl prostě flegmouš.

Proč jste se vlastně nestal trenérem?
Já to zkoušel, ale hned mezi dveřmi jsem dostal lekci. V Dukle jsem vydržel rok. Kopal tam Fitzel, chytal Kostelník, mladý Suchopárek v obraně, v útoku jsme měli Luhového, který všechno znal a všechno věděl. Já na to neměl. Nespal jsem, nervy hrozné.

Nebyl jste na to připravený?
Rychle jsem vycouval, u brankářů mi bylo líp. Za míň peněz, někdy zadarmo. Jen rakouský Gmünd byl výjimka. Ve třetí lize mi platili dvacet tisíc šilinků, což bylo třikrát víc než bych dostal v české.

Ještě ve Spartě bylo dobře, ne?
Vydržel jsem skoro dva roky, Liga mistrů se kopala. Hlavní trenér Ivan Hašek, Víťa Lavička asistent, já u brankářů. To není jako dneska, kdy se u trenéra Sparty motá patnáct pomocníků.

Baví vás současný fotbal?
Je trochu přefotbalováno, a když se vydám domů na Moravu, nezřídka slyším: Víťo, na to se nedá koukat.

Ivo Viktor v dresu Dukly s dalším gólmanem Petrem Kostelníkem.

Jak reagujete?
Smířlivě. Nejlepší týmy jsou tak výborné a vyrovnané, že se nemají čím překvapit, tak hrají opatrně. Člověk se těší, jak si to rozdají Barcelona s Realem, jenže pak vidíte sto přihrávek dozadu a sto do stran. Chtělo by to víc živelnosti.

Že byste zanevřel?
To nikdy, sleduju skoro vše. Jen se trochu hádám se ženou, protože zápasy se většinou vysílají v čase hlavních zpráv.

Současní brankáři vám dělají radost?
Obdivuju je, protože se to řemeslo ohromně posunulo. Já už bych neměl šanci.

Nepřeháníte?
Jen si vezměte, že minimální míra je metr devadesát. A vyžaduje se bezvadná kopací technika. Nejlépe oběma nohama. Zatímco já mohl každou zpětnou přihrávku chytit do ruky, oni nesmějí a ještě musí konstruktivně rozehrát. Já měl nohy dřevěné. Teď bych se hodil spíš do florbalové branky, ta je malinká.