Je obrovské štěstí, že jsem se do Ria nominoval, říká cyklista Ježek

Jaké to je připravovat se už na páté paralympijské hry v kariéře?
Pro mě je v první řade obrovské štěstí, že jsem se do Ria nominoval, protože přeci jen s ohledem na můj věk, ale i okolnosti mého úrazu před dvěma lety, jsem v to ani nedoufal. Je skvělé, že se mohu takto velké akce zúčastnit i na popáté a splnit si tak svůj cíl - rozloučit se se sportovní kariérou právě v Riu.

Kde pořád berete motivaci k tréninku?
Motivace se samozřejmě vyvíjí. Před prvními úspěchy jsem chtěl hlavně sám sobě dokázat, že ten trénink, který jsem podstupoval, má smysl, a že má smysl se tomu sportu věnovat nějak víc. Po prvních úspěších jsem se chtěl na té vlně udržet co nejdéle to šlo. A pak člověk zjistí, že to, co dělá, zajímá i ostatní lidi, kteří mu fandí, a pro ně jsem chtěl vyhrávat dál. Dneska mám šanci být třeba vzorem mladým hendikepovaným sportovcům, nebo lidem s nějakým hendikepem. A abych mohl být co nejlepším vzorem, snažím se nadále být i co nejlepší na kole.

V roce 2013 si vyzkoušel i časovku na Tour de France v roli předjezdce.

Jak konkrétně vypadá vaše příprava na Rio, co všechno jste už absolvoval?
Do Ria chci odletět co nejlépe připravený, proto neustále trénuji na sto procent, jako jsem byl zvyklý třeba před odletem do Londýna nebo Pekingu. To znamená přibližně 30 000 najetých kilometrů za rok. Mám za sebou perfektní zimní soustředění v Austrálii a Španělsku, kdy jsem trénoval hlavně se zdravými profesionály a s nimi jsem se snažil i závodit. Devadesát procent mých startů v roce je tak se zdravými závodníky. V paralympijském pelotonu pak absolvuji pouze Světové poháry nebo mistrovství světa, abych se porovnal s konkurencí. Mám za sebou světový šampionát na dráze, kde jsem potřeboval zajet co nejlépe, abychom získali co nejvíce míst do Ria. Což se nám povedlo, protože poletí šest mužů a dvě ženy, což je nejvíce v historii.

DĚKUJU ZA PODPORU! Handicapovaný cyklista Jiří Ježek se v americkém Greenville zotavuje z krutého pádu.

Ve Světovém poháru na konci května jste v časovce obsadil páté a v hromadném závodě čtvrté místo, což bylo vaše nejlepší umístění od roku 2014. Cítíte sám, že forma stoupá a v září bude podobná jako na předchozích hrách?
Pro mě jsou tyto výsledky známkou toho, že to stále má smysl a že i přes úraz před dvěma lety mám stále šanci se poprat s tou nejlepší světovou konkurencí. Doufám, že se nám podaří formu naladit tak, abych v září v Riu ze sebe vymačkal maximum.

Na předchozích třech hrách jste měl vždy minimálně dvě medaile. Jaké cíle si dáváte tentokrát a jak moc vás ovlivnilo zranění z roku 2014?
Dělám vše pro co nejlepší umístění, ale není to jednoduché, protože tělo je po tom úrazu hodně jiné. A každý závod je trochu improvizace, protože mám díky tomu zdravotnímu stavu obrovské výkyvy formy. Těším se, že atmosféra a zkušenost z předchozích čtyř paralympiád mi pomůže a s kariérou se rozloučím nejlepším možným způsobem, i když v medaili už nedoufám.

Na dráhovém mistrovství světa jste mluvil i o tom, jak na vás dolehl tlak, který jste si na sebe sám vytvořil. To jste i v 41 letech před startem pořád tak nervózní?
Samozřejmě jsem nervózní. Asi i kvůli tomu, že teď cítím, že pro úspěch dělám opravdu maximum. Měl jsem pocit, že by se to mělo projevit právě třeba na dráhovém mistrovství světa a nepovedlo se. Z jedné strany to možná byla přílišná motivace, z druhé se zřejmě naplno ukázal hendikep z toho úrazu. Myslím, že jsem se z toho ale poučil a že do Ria odletím klidnější a že si poprvé pořádně užiju atmosféru her. Na ty předchozí jsem totiž odjížděl jako obhájce medaile a cítil jsem se pod obrovským tlakem. Do Ria poletím s tím, že už nepočítám s rozšířením medailové sbírky. O to mohu být uvolněnější a výsledek může být třeba i lepší.

Jak se do Brazílie těšíte? Co Vás do té doby ještě čeká?
Těším se samozřejmě moc. Už jen dostat se na ně byl pro mě obrovský cíl, takže si je hodlám opravdu užít. Na druhou stranu to možná bude pro hlavu těžké, protože vím, že už o ty nejvyšší medailové příčky nemůžu bojovat a duši závodníka, tu to bude mrzet. Ale myslím, že se s tím nějakým způsobem vyrovnám. Do té doby mě čeká několik závodů se zdravými, kde budu kondici pořád ještě budovat. V polovině července mě čeká poslední Světový pohár ve Španělsku. A pak už měsíc a půl čistého tréninku a samozřejmě i odpočinku. Ve svém věku už na ten odpočinek musím myslet o něco více.

16 fotografií

Ve středu byly v Praze zahájeny Světové hry hendikepované mládeže. Jak tuto akci vnímáte a jak je důležitá pro mladé závodníky?
Chci tímto strašně poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že se tato akce pořádá v České republice, v Praze. Vím, jak je pro sportovce těžké naskočit hned do nejužší konkurence dospělých, protože v paralympijském sportu není příliš příležitostí závodit v tomto věku se stejně starými, hned musí začít mezi dospělými. A to pro motivaci a další rozvoj není úplně ideální. Tyto hry jsou po paralympiádě druhou největší událostí ve sportu hendikepovaných. Já jsem velmi pyšný na to, že je letos organizujeme u nás. Doufám, že si všichni užijí atmosféru Prahy a vymění si zkušenosti mezi sebou i díky tomu, že je tu zastoupeno 30 zemí z celého světa.

Tyto hry tedy vnímáte i jako důležitou sociální zkušenost?
Je to tak, takto by měl fungovat celý paralympijský projekt a myšlenka po celém světě. Paralympijský sport není primárně o medailích, o výsledcích, o světových rekordech. Mělo by jít spíše o porovnání toho, co má člověk natrénováno, ale je to i o setkávání, o zkušenostech s běžným životem, o vyrovnání se s hendikepem. Ale i třeba o porovnání technické části, protože vozíky, protézy a všechny pomůcky se pořád vyvíjí a je dobré vidět, co se v jednotlivých zemích používá. Je to celkově i možnost poznat nové lidi, nové přátelé a jejich zkušenosti použít ve svém životě.