Oběť systému? Rekordmanka křivdu odmítá: Proto jsou Američané speciální

Před dvěma týdny v zázemí stadionu Hayward Field v Eugene odrážela otázky reportérů, kteří se snažili zjistit důvody kvalifikačního kolapsu velké favoritky. Šesté místo znamenalo, že kometa sezony, která se nedávno přiblížila 28 let starému světovému maximu Bulharky Donkovové na pouhé tři setiny, bude v americkém olympijském týmu pro Rio de Janeiro chybět.

„Nevím, co se stalo... Musím se podívat na záznam... Ne, žádné zdravotní problémy...“ Statečně držela slzy, ještě stihla trudnou debatu utnout: Promiňte, nějak mi došla slova.“

„Zlomilo mi to srdce, hlavou se mi táhly ty nejhorší myšlenky. Chtěla jsem to vzdát,“ vyprávěla potom Keni Harrisonová. Trenér Edrick Floreal, který v trojskoku dvakrát reprezentoval Kanadu na OH, ji však hned druhý den vyhnal na trénink. „Rio je pryč, musíme si stanovit nové cíle,“ burcoval ji.

Rozebírali spolu nepovedenou akci, hledali, kde se stala chyba. „Bylo to jen o hlavě, dostal mě psychický tlak. A došlo mi, že jedinou cestou, abych se cítila lépe, je závodění,“ vysvětlovala Harrisonová.

Takže pryč s depresemi, nová výzva zní: vyhrát celkové pořadí Diamantové ligy a hlavně vymazat z prvního místa historických tabulek čas Donkovové - 12,21 sekundy.

V přípravě prý vypadala Harrisonová skvěle a na tiskové konferenci před londýnským mítinkem netajila: „Jenom rekord mi vynahradí absenci v Riu.“ V pátek si šla odhodlaně za svým a v rozběhu uvolněně prolétla trať za 12,40. Finále v elektrizující atmosféře Olympijského stadionu ovládla s obrovským náskokem, její přemožitelky z Eugene včetně světové šampionky Rollinsové vůbec nestačily.

Jenže časomíra ukázala pouze „slušný“ počin 12,58. Harrisonová projevila vlažnou radost z vítězství a ve tváři jí probleskl kyselý výraz. „Pro tohle jsem dřela? Já přece chtěla mnohem víc...“

A potom. Technická závada odstraněna. Krajanka Nia Aliová ji bere do náručí, usmívá se od ucha k uchu a vybízí: „Podívej se na světelnou tabuli!“ Číslice 12,20 srážejí Harrisonovou na kolena, v hlavě jí exploduje slepenec pocitů, střídavě pláče a směje se v objetí ostatních atletek.

„Do závodu jsem šla hrozně nervózní, chtěla jsem pomstu, ukázat, že na to mám, snažila jsem se potlačit pochybnosti o sobě, mísilo se ve mně tolik emocí. V blocích jsem si říkala: Dej do toho všechno, jsi nejlepší. Na každé překážce potom - pokračuj, pokračuj, pokračuj...“ popisovala už s odstupem životní závod nová rekordmanka.

Bývalá univerzitní šampionka, která se jako malá nejdřív bavila sportem coby roztleskávačka a k atletice se dostala spíš náhodou, se v britské metropoli ocitla v bláznivém kolotoči slávy. Ale ještě ze stadionu stihla zavolat svým adoptivním rodičům do Severní Karolíny a ve větším klidu na hotelu poklábosit s většinou ze svých deseti sourozenců, kteří ji v krušných chvilkách drželi nad vodou.

V Riu svůj nový statut atletické hvězdy Harrisonová potvrdit nemůže. Americký kvalifikační systém, jenž nezohledňuje výkonnost v celé sezoně, ale upřednostňuje povinnost prokázat v brutální konkurenci formu v jediném okamžiku - navzdory momentální indispozici či prachsprosté smůle - je proti.

„Je to tak, jak to je,“ krčí třiadvacetiletá atletka rameny. „Musíte být schopni utkat se s nejlepšími a dostat se mezi nejlepší tři. Tohle dělá americký tým tak speciálním. Je neštěstí, když vám umístění v Top 3 unikne, ale příště to zkusíte znovu a když se to podaří, bude to ten nejlepší pocit na světě. Top 3 je pravidlo a já ho beru.“